Logo
15.04.2018

Írán 2016 [2/3]

Vytahuji GPS, abych se podíval, kde jsem. Přijel jsem taxíkem a z bazaru jsem vylezl neznámo kde. Hned mě oslovuje taxikář, jestli nechci někam hodit. Odmítám a koukám po autobusové zastávce, ale žádná v blízkosti není. Dojdu se ho zeptat, kolik by chtěl za cestu. Odpovídá, že 5 tumánů (Íránci většinou počítají v tumánech, což je neoficiální měna, která má o nulu méně než riály, jenže nikde není psáno, jestli je cena v riálech nebo tumánech). Dělá mi problémy zpočátku to jejich počítání, jelikož 5 tumánů znamená 50 tisíc riálů, ale stejně tak 5 tisíc tumánů je 50 tisíc riálů… Když si nejsem jistý, vytahuji paklík papírových bankovek a řidič ochotně ukazuje na padesátitisícovku (34 Kč). Zjišťuji, že tu jsou taxíky extrémně levné, tak neváhám a jedu. Na navigaci mu ukazuju lokaci kempu. Zastavuje mi úplně jinde, za čímž jsem nejdříve hledal úmysl, aby mi mohl naúčtovat víc, ale asi se fakt spletl a odvezl mě za domluvenou cenu ke kempu. Jízda je zážitek. Řidič se s ledovým klidem proplétá tou šílenou dopravou, pořvává přes moje okno na jiné řidiče a dělá si ze mě srandičky, když se v křeči zapírám o palubku, jakmile nám nějaký blázen prolétává z vedlejší před nosem.

Altánek v kempu v Tabrizu

Jája si dává box s jídlem, pak se přesouváme do přední části kempu, kde sedíme u nabíjejících se mobilů a tabletu. Střídáme se na sprchu, po které jde Jája ještě pověsit vyprané prádlo ke stanu, když v tom k motorce přijde hlídač a pokukuje po Blackbirdovi (prý ji ukazoval fotky motorek v mobilu, a pak se chtěl u naší motorky vyfotit). Než se vrátila, strážný už se se mnou stačil seznámit, když jsem čekal u zásuvek. Umí jen pár slov anglicky, ale vysvětluje, že má taky motorku (nelegálně vlastní silnější než 200 ccm, což je limit v Íránu). Přichází Hamed a dlouho si povídáme o všem možném. Studuje v Rakousku elektrotechniku a přes léto je s rodinou v Tabrizu. Dozvídáme se, že Íránci skoro nemají šanci vycestovat. Víza dostanou pouze do SýrieIrákuEmirátůČíny a Ruska, kde Hamed byl a dost nadával na ruskou xenofobii k Íráncům. Do „postele“ se dostáváme až v půlnoci. Budíka sice dáváme, ale tušíme, že zítra ještě neodjedeme. Chceme vyrazit hodně brzo a vyhnout se dopravě v Tabrizu.

Počasí: ráno 24°C jasno, přes den 37°C jasno

Trasa: Tabriz

Najeto: 0/5120/14818

Den 13  (11.8.2016):

Dneska ještě zůstáváme, jelikož vylézáme ze stanu až v 8:30. Po snídani věším plachtu od motorky před altán, aby nás ochránila před sluncem. Odpočíváme, píšeme deníky a plánujeme další trasu. Konečně se seznamujeme se Zbyňkem a Zuzkou, kteří sem přijeli z Čech na kolech! Jedou až do Indie, což fakt obdivujeme. Přidal se k nim Albert, Španěl mířící do Teheránu. Přijeli do Íránu přes Gruzii a Arménii, což jsou naše plánované destinace. Vyzvídáme co nejvíce informací a poté řešíme íránskou SIM kartu, se kterou měli cyklisté mnohem více starostí, než my. Strávili s vyřizováním snad celý den. Nakonec nám radí skvělou zmrzlinu nedaleko od kempu. Hned vyrážíme na zmrzlinu a po cestěnás oslovuje několik holek a ptají se, jestli něco nepotřebujeme, a co si myslíme o Íránu. Nacházíme stánek s kopečkovou zmrzlinou a moc si pochutnáváme (6 kopečků 60 tisíc riálů).

Cestou zpět se zastavujeme opět v obchoďáku, kde si nejdříve dáváme bagetu s colou a ayranem (mám na ayran strašnou chuť, ale ani ho nedopíjím). Při pohledu na ty všechny restaurace v okolí to nevydržím a kupuju ještě „typické“ íránské jídlo v podobě hranolek a obalovaného kuřete. Cestou zpět jdeme okolo posilovny, ze které se line hit od Modern Talking.

Íránská činkárna :)

Již před odjezdem jsem Jáje řekl, že jednou z mnoha věcí, co chci zažít v Íránu je místní činkárna. V kempu si Jája sedne na „stráž“ k zásuvkám a já vyrážím do posilovny. Jsem fakt natěšený, jelikož jsem více jak dva týdny necvičil. Posilovna je umístěna pod úrovní ulice, sejdu pár schodů a jsem v jedné obrovské místnosti, kde mají super vybavení. U stolku sedí dva kluci, kterých se ptám na cenu, ale nerozumí mi. Chtějí mi prodat měsíční permanentku, ale nakonec jim vysvětlím, že zítra jedeme dál a chci si tu jednou zacvičit. Nic zaplatit nechtějí. Skvěle si zacvičím, fotím se s místními borci a spokojeně odcházím.

Dozvídám se, že u Jáji Hamed s Albertem opravovali dobíjení elektroniky na kole a Zuzka se Zbyňkem se tu stavili na kus řeči. Ještě tu nějakou dobu sedíme spolu a čekáme, až se vše nabije. Íránští chlapi jsou jak modelky - hodně jich přichází k zásuvkám se žehličkami a upravují si tu vlasy.

Počasí: ráno 23°C jasno, přes den 37°C jasno

Trasa: Tabriz

Najeto: 0/5120/14818

Den 14  (12.8.2016):

Kandovan, Írán

Obava z dopravy nás vyhání ze spacáků ve 4 hodiny ráno. Máme trochu problém s vyjetím přes rodiny kempující na každém kousku asfaltu (na trávu nikdo moc nechodí, jelikož tam nemohou dojet autem). I přes sundání bočních kufrů je to hodně těsné a bojím se, že zavadím stupačkou o stany a vezmu je sebou. Ještě za tmy stojíme sbalení před bránou a prosíme hlídače o její otevření. Město je dle předpokladů prázdné. Máme namířeno do vesnice Kandovan, což je taková íránská Kapadokie. Na Kandovan blbě odbočuju, což pro nás znamená sice stejný směr, ale plahočení se přes vesničky s mnoha retardéry. Se svítáním přijíždíme do oblasti skalních útvarů, kde zastavujeme u chlápka vybírajícího za vjezd, ale pouští nás dál bez placení. Přijíždíme do vesnice, parkujeme motorku a jdeme si to tu projít. Íránci kempují naprosto všude. Na parkovišti, v korytě řeky nebo na ulici.

Vybíháme na kopec, abychom měli výhled na skalní útvary. Abychom byli upřímní, zas tak nás to tu nenadchlo, jelikož jsme prostě už byli v Kapadokii a tu jen tak něco nepřekoná. U motorky svačíme, já u toho koukám do mapy, když v tom nějaký chlap přichází a ukazuje něco v mapě (asi odkud je). Okolí Tabrizu je známé svými pestrobarevnými skálami, na kterých můžeme oči nechat.

Pestrobarevné skály v okolí Tabrizu

42°C ve stínu je důvodem častých zastávek na doplnění tekutin, při kterých nás místní obdarovávají chlazenou vodou, ovocem a zeleninou. Kam přijedeme, hned se stává náš Blackbird, a my v jeho stínu, senzací. Na benzince, cestou na Teherán, se s námi dává do řeči Zeinab, která tu je s manželem a dcerkou. Dávají nám na sebe kontakt, že se máme ozvat, pokud budeme cokoliv potřebovat. Cestou je ještě předjíždíme na dálnici, na které si nás lidé za jízdy fotí, mávají nebo ve většině případů troubí.

Další z mnoha pozvání

Projíždíme několik mýtných bran, ale všechny bez placení. Obsluha se vždy zeptá, jak se máme nebo odkud jsme a pouští nás. Nejspíš to bude i tím, že pro motorky nemají tarif, jelikož na dálnice prostě nesmí (v Íránu koupíte oficiálně maximálně 200 ccm). Jedeme okolo města Qazvin, a protože toho pro dnešek máme dost, hledám v GPS nejbližší kemp. Nějaký s názvem Fadak je asi 10 km od dálnice. Vjíždíme do oblasti, kde se platí za vjezd, ale nás nekasírují a radí směr ke kempu. Přijíždíme k místu, kde má být kemp, ale areál je zavřený. Otáčíme se a u hlídačů se ptáme, jestli kemp funguje. Někam volají, a pak jeden z nich naznačuje, ať jedeme za ním (má tu skútr). Přijíždíme zpět k uzavřené bráně kempu, kde hlídač volá na lidi uvnitř a přichází muž se ženou vysvětlujíc, že areál nefunguje již delší dobu. Ptáme se, jestli můžeme přespat u altánků v parku, které jsme viděli při příjezdu. Hlídač kývá, že ano a rád nám ukáže místo (jen tu prý není pitná voda). Jedeme za ním, dovádí nás k volnému altánku a za troubení odjíždí. V tom přijíždí další hlídač a kontroluje, jestli nám nic nechybí.

Dostali jsme pozvání na jídlo i tancovačku :) Quazvin, Írán

Od páru z vedlejšího altánu dostáváme studenou vodu a jablka (jsme tu asi v 16 hodin, teplota je lehce pod 40°C a my moc vody nemáme). Dávají nám celou bandasku vody s ledem, ze které si trochu odtáčíme. Nechceme jim všechno vypít, ale pořád nás postrkují, ať si natočíme všechnu, jelikož už jedou pryč. Stavíme stan v altánku, kde si sedáme do stínu, jíme ovoce a odpočíváme. Myslíme si, že se dnes již nic převratného nestane, když v tom přichází žena – Samira a předává nám blumy, broskve, nektarinky a okurky.

Toto jsme dostali za jediný den od lidí!

Poté přichází její babička, která nám přináší vodu a zve nás k nim posedět. Velmi vřele se chová k Jáje, objímá jí a přemlouvá, ať se k nim přidáme. Jdeme asi 50 m do jejich altánu, kde sedí celá jejich širší rodina (asi 20 lidí). Všichni jsou strašně milí, usměvaví a berou nás mezi sebe. Nejdříve nám vaří kávu, potom nám nabízí meloun. Diskutujeme o všem možném. Zvou nás spát k nim domů do Qazvinu, ale s díky odmítáme a vysvětlujeme, že jsme rozložení již tu v altánu. Rozbalují igelit, na který podávají hlavní chod, což je polévka (hrách, cibule, česnek, pepř a smetana), ke které si trháme chléb. Pobavím je, když chroustám nějaké neznámé oříšky i se skořápkou. Po jídle pouštějí hudbu a dvě nejmenší děvčátka začnou fakt skvěle tancovat. Vystřídají je ženy, které vytahují i Jáju. Jak děvčátkům, tak ženám chlapi dávají (dle tradice) za tancování peníze. Jája to odmítá a Samira ji vysvětluje, že to je takový zvyk. Dostáváme od nich několik věcí na památku, děláme společné foto a loučíme se. Byl to neskutečný zážitek, jelikož jsme poznali Írance a jejich zvyky zase o něco víc.

Pozvání na jídlo v Quazvinu, Írán

Vracíme se do našeho altánu, píšeme deníky a sledujeme ten šrumec okolo. Před setměním přijíždí velká spousta lidí, kteří tu tráví čas s rodinami při grilování. Usínám jako dřevo a chvíli po mě Jája. Budí mě dětský hlas. „Excuse me, sir“! Vylézám ze stanu a malý klučík mi podává ogrilované kuřecí maso na železné tyčce. Moc si pochutnáváme a posléze s díky vracíme tyčku. V noci nás ještě budí zvuk motorky a mužský hlas. Vylézám a koukám na nového hlídače, který o nás asi neví. Říkám mu, že hned ráno odjedeme, čímž ho uspokojím a s máváním odjíždí.   

Počasí: ráno 22°C jasno, přes den 42°C jasno

Trasa: Tabriz-Zanjan-Qazvin

Najeto: 601/5721/14818

Den 15  (13.8.2016):

Nikdo z Íránců tu nezůstal a při odjezdu potkáváme pouze muže sbírajícího odpadky. Dohodli jsme se, že si Teherán necháme na zpáteční cestu a míříme na Qom. Před Teheránem odbočujeme v Karaj na jih. To byla hodně špatná volba a zpětně bych si za ní dal pár facek. Projíždíme nekonečná města, kde je šílená doprava, na každých 50 m retardér, lidi skákající do cesty ze všech stran a řidiči, kteří nás míjí o centimetry. Aby toho nebylo málo, dnes je vůbec nejvyšší teplota, co jsme zažili na celou cestu – 43°C ve stínu. Jája to přestává dávat a chce domů. Bylo toho dnes dost i na mě a to snesu hodně. Jedeme okolo teheránského letiště a kousek za ním zastavujeme na odpočinek na benzince. Sedáme si do stínu ke zdi na beton. Pumpař nám nese koberec, abychom si sedli na něj. Přichází si popovídat docela dost lidí a všichni samozřejmě okukují motorku. Jeden kluk se chce u Blackbirda vyfotit. Sedá si na motorku a nestačí mu se vyfotit s motorkou na stojanu, ale musí si ji narovnat, což nesnáším. Řvu na něj, ať ji nechá na stojanu, ale je pozdě. Přiskakuju k motorce a na poslední chvíli ji chytám. Asi si myslel, že jeho moped váží stejně.

Ptám se pumpaře na vodu, vede mě do kanceláře, kde si točím studenou vodu z jejich barelu. Hned na další pumpě chce Jája zastavit, balí si věci do batůžku a chce jet domů. Kupuju nanuky, což výrazně zlepší komunikaci. Strašně se bojí v provozu a je nesnesitelné vedro. Mám toho taky dost, a ač já chci pokračovat, jsem rozhodnutý to otočit domů. Nejbližší sjezd na otočení je 37 km vzdálený. Sjíždím tu a ptám se Jáji, jestli fakt jedeme domů. Nechce, aby to rozhodnutí bylo na ní. Mrzí mě to, ale kvůli ní to otáčím a jsem smířený s tím, že se vracíme. Po 37 km stavíme u pumpy (na protější straně jsme si dávali před hodinou nanuka) a opět kupuju nanuky a pití. Řešíme naší situaci, zkoumáme mapu a Jája přijde s tím, že bychom měli pokračovat v cestě. Několikrát se jí ptám, jestli fakt jedeme dál. Pokračujeme 5 km na sever, abychom se zase otočili na jih. Projíždíme okolo Qom, kde je jedna mešita, ale vynecháváme ji s tím, že mešit si ještě užijeme. Chceme si projít město Kashan, které je asi 110 km dál na jih. Poslední zastávkou před Kashan je areál benzinek a restaurací, kde sháníme vodu. Hlídač mě vede do luxusní restaurace, ve které mi točí do PETek studenou vodu.

Kashan, Írán

Fotíme se s ním a pokračujeme podle GPSky do kempu „Free parking Kashan“. Přijíždíme do hlídaného parku, kde žádný kemp není, ale můžeme tu zůstat (domlouvám to s hlídačem). Zajedeme s motorkou k lavičce, kde rozbalíme bydlení. Několik lidí se staví pohovořit a okouknout motorku. Park je obrovský, součástí jsou i pouťové atrakce a dráha na kolečkové brusle. Nesmí chybět ani workoutové hřiště, kde si dávám pár shybů a kliků na bradlech. Sprchy tu sice nejsou, ale naučili jsme se používat turecké záchody i jako sprchu. Po očistě kupujeme v krámku naproti večeři a zaléháme. Největší ruch je tu večer, jako všude v Íránu.  

Počasí: ráno 25°C jasno, přes den 43°C jasno

Trasa: Qazvin-Karaj-Qom-Kashan

Najeto: 466/6187/14818

Den 16  (14.8.2016):

Pobalíme věci na motorku, jako kdybychom chtěli odjet, ale motorku tlačíme před boudu hlídače a přetahujeme přes ni plachtu kvůli čumilům. Jdeme pěšky do centra, ale již po kilometru odchytáváme taxikáře a za 50 tisíc riálů se vezeme.

Vcházíme do bazaru, kde stánkaři teprve rozbalují zboží. Bazar tedy necháváme na později a jdeme po místních památkách. Každý druhý kolemjdoucí nás zdraví nebo se jen ptá, jak se máme a odkud jsme. Nejdříve si procházíme Agha Bozorg mosque, kde potkáváme první turisty od Tabrizu - hádáte správně, Japonce. Další památky jsou pro cizince za vstup 150 tisíc riálů, což je 30x více než platí místní.

Bazar Kashan, Írán

Navštěvujeme Borujerdis House, kde zrovna probíhá rekonstrukce a zajímavý strop si mladá Japonka fotí vleže. Jája dostává od místní průvodkyně mapy všech zajímavých památek v okolí, na které samozřejmě láka jako zájezd. Lázně (Sultan Amir Ahmad Bathhouse) je druhá placená památka, kam jdeme a nelitujeme. Prostory jsou to úchvatné a navíc máme přístup na zajímavě řešenou střechu.

Moje "large" pizza vs. Jáji sandvič :D

Teď už míříme zpět na bazar, cestou kupujeme pohledy a míjíme obchůdky dost úzce specializované - např. obchod s majáky. Na bazaru nacházíme část, kterou jsme si předem vytipovali a fotíme ji. Jakmile zahlédnu nápis „Pizza and sandwich “, hned tam musíme jít zahnat hlad. Objednávám si „large iran pizza“ s kuřecím masem a Jája kuřecí sandwich (pizza 110 tisíc, sandwich 55 tisíc a voda 25 tisíc). Má „large“ pizza je spíš „mini“ a Jáji sandwich je tak 3x větší, což ji náležitě pobaví. 

Kashan, Írán

Ještě kupujeme nějaké ovoce, zeleninu a začneme hledat taxíka na odvoz. Za 60 tisíc riálů jedeme zpět k parku. Motorku přeparkovávám od budky hlídače k lavičce, kde jsme včera spali. Zbytek dne odpočíváme, na tabletu hledáme zajímavá místa v Isfahánu a opět využíváme turecké záchody jako sprchu. Je šílené teplo i večer, neustále z nás lije.

Počasí: ráno 27°C jasno, přes den 39°C jasno

Trasa: -

Najeto: 0/6187/14818

Den 17  (15.8.2016):

Vstáváme ve 4 ráno a vedle nás zrovna končí „párty“ několika lidí. Ač tu platí zákaz pití alkoholu, očividně střízliví nejsou. Nechávají nám krabici se zákusky, které jsou moc dobré. Tlačím motorku před zavřenou bránu. Hlídač spí v budce na zemi a mě nezbývá nic jiného, než ho vzbudit. Chudák vyletí jak čert z krabičky. Ještě si od něj bereme nabitou powerbanku a odjíždíme do městečka Aran va Bidgol asi 8 km severovýchodně od Kashanu. I v 5 ránu je tu značně hustá doprava. Nejvíce jsme unešení z nádherné mešity Mohamed Helal Shrine, která má při rozbřesku to největší kouzlo. Střídáme se na jejím focení, a když Jája čeká u motorky, zastavuje u ní nejdříve taxikář a ptá se, jak se má. Pak u ní zastavuje chlápek na motorce a nabízí jí chleba.

Mohammed Helal Shrine

Teď již míříme na Isfahan, který je vzdálen asi 210 km. Po pár kilometrech bereme benzin a při vyjíždění od pumpy si nevšímám chlapa s motorkou stojícího těsně za mnou. Nevědomky mu bočním kufrem vrážím do motorky, kterou naštěstí stihá chytit. Írán je velmi vysoko položený, jelikož dnes jedeme dlouho přes 2000 m n. m., kde je nám velmi příjemně - teplota nepřekračuje 30°C. Zastavujeme na přestávku a já fotím staré náklaďáky, pro které jsou emise sprosté slovo. Když jeho řidič odjíždí, troubí a mává nám. Pozorujeme dřevěný chlívek, odkud štěkají psi a další tam zavírají. Doufáme, že to 

nemá žádnou souvislost se stánkem kebabu naproti. Původně jsme chtěli projet skoro celý Isfahan a zajet do nalezeného kempu, ale již na severu města nacházíme značku „Fadak garden“ se symboly kempování. Rozhodujeme se tu zůstat, i když historické centrum je vzdálené asi 12 km. Isfahan má 1,6 milionu obyvatel a proplétat se centrem v tuto dobu není žádná výhra. Při vjezdu do areálu parku se zkoušíme domluvit s ochrankou, jestli tu můžeme přespat. Anglicky neumí, tak zapojujeme nohy a ruce. Vyrozumíme, že se tu kempovat dá, mají tu WC, elektřinu a chybí jen sprchy. Hlídač zavelí, ať tedy jdu s ním a vezmu si pasy. Kontroluje nám víza, vede mě ukázat vedoucímu do klimatizované budky (chce vyplnit nějaké papíry) a ukazuje mi, kde bychom si mohli postavit stan. Jája čeká u motorky, kde ji hlídači přistaví židli, aby si mohla sednout. Platíme poplatek 100 tisíc riálů za oba (70 Kč). Jelikož jsme vyjížděli velmi brzo, jsme tu již po 9. hodině ranní. Stavíme stan pod stromy, převlékáme se, zakrýváme Blackbirda  a jdeme shánět odvoz do centra. Ptám se hlídačů a ti mi radí zavolat linku 133. Íránskou SIM kartu sice máme, ale předpokládám, že by vázla domluva. Nějaký chlápek, co projíždí okolo, se nabízí, že nás tam hodí. Sedá do auta a jede pryč. Jdeme za ní, ale ujíždí nám. Cestou ho potkáváme a ptáme se, jestli nás teda hodí a za kolik. Chce 250 tisíc riálů, což odmítáme. Hned naproti stojí taxikář, který souhlasí, že nás hodí za 100 tisíc riálů. Sedáme k němu do auta, ale v tom přiskočí chlápek, kterého jsme odmítli, a řve něco persky na taxikáře. Najednou taxikář otáčí a chce také 250 tisíc riálů. Vystupujeme otráveně z auta a jdeme pěšky k východu z kempu. Nejsou to žádné velké peníze, ale prostě nemíníme platit zbytečně navíc, když nemusíme. Máme čas a třeba něco zažijeme, říkáme si. To jsme ještě netušili, co nás čeká. Již před východem potkáváme dalšího hlídače, který se ptá, jestli něco nepotřebujeme. Tážeme se ho na běžnou cenu taxíku do centra a on odpovídá, že 100 tisíc. Někam volá a říká, ať počkáme, že taxík je na cestě. V tom u nás zastavuje asi 13letý klučina na kole, který se představuje jako Mahid a sebevědomí mu rozhodně nechybí. Vypadá to, že mluví anglicky, ale absolutně mu nerozumíme. Chlubí se, že dělá vzpírání (velmi populární v Íránu), ale moc na to nevypadá. Šéfino (jak jsme chlapcovi začali říkat) se nabízí, že může jet do města s námi a udělá nám průvodce. Děkujeme a odmítáme s tím, že máme mapu a víme, co je tu k vidění. Přijíždí taxikář, se kterým šéfino a hlídač něco diskutují. Veme nás za 150 tisíc, s čímž už tedy souhlasíme a dál to neřešíme. Sedáme do auta, v tom šéfino zahazuje svoje kolo do škarpy a sedá si k nám taky. Znovu mu vysvětlujeme, že nemusí jet s námi, a že budeme ve městě do večera, jenže je neodbytný. Jízda taxíkem je opět zážitek. Jsme šťastni, že tuhle trasu nemusíme v této dopravě absolvovat na motorce. Vedle nás zastavuje autobus a při pohledu na jeho pneumatiky se na sebe jen udiveně podíváme. Pneumatiky jsou bez náznaku vzorku a z boku chybí kusy gumy. Vystupujeme nedaleko hlavního náměstí Naqsh-e Jahan a šéfino nás vede do Šáhovy mešity (150 tisíc riálů za osobu). Snaží se nám říct něco k mešitě, ale fakt netušíme, co říká. Je to asi kombinace několika anglických slov s perštinou. Areál je zrovna v rekonstrukci a šéfino nás tahá pořád dál, tím pádem nemáme klid na prohlídku a focení. Když si ho nevšímáme a zpomalíme, zase přijde a čeká. Začínáme trochu litovat, že jel s námi. 

Náš průvodce v Isfahánu

Poté si jdeme k mešitě Sheikha Lotfollaha, kde se podle šéfina neplatí vstupné. Samozřejmě se tam vstupné platí. Víme z fotek, že to není takové terno a vynecháváme ji. Ptáme se našeho průvodce na něco k jídlu. Dle jeho proporcí bychom tipovali, že bufety má skvěle zmáknuté. Jdeme okolo další památky, kterou jsme chtěli navštívit – palác Chehel sotoon. Dle šéfina je zavřený a přístupný jen pro vládní návštěvy. Vede nás do fastfoodu, kde mají nabídku pouze v perštině. Snažím se z šéfina dostat, co tu mají nebo co on si tu dává. Pořád mele dokola hamburger a sandwich (chceme něco íránského, což tu taky určitě mají, ale obsluha umí jen persky). Po asi 10 minutách mi dochází trpělivost a objednávám 3x burger a 2l limonády (170 tisíc za všechny). Po jídle nám náš průvodce oznamuje, že nás vezme na známý most Khaju pomocí MHD. Při vstupu do autobusu přikládá svou čipovou kartu 3x i za nás. Máme obavy, jestli není autobus rozdělen do sekcí dle pohlaví, jak jsme slyšeli od jiných cestovatelů, ale tu mohou ženy cestovat společně s muži. Vystupujeme nedaleko mostu a již z dálky vidíme vyschlé koryto řeky Zayanderud. Prohlížíme si most, sedáme si na lavičku do stínu a zkoumáme další památky a mapu na tabletu. Říkáme šéfinovi, že bychom chtěli dále k mostu Si o Seh Pol a také do arménské čtvrti do kostelu Vank. Šéfino doporučuje most vynechat, jelikož je daleko (dle mapy 1,8 km) a kostel Vank je dle něj otevřen jen v neděli (dnes je pondělí). Už nás vyloženě sere. Jdeme pěšky k mostu Si o Seh Pol, což mu oznamujeme a také mu říkáme, že nemusí chodit s námi. Přicházíme k dalšímu mostu a nejsme si jistí, co je to za most. Šéfino říká, že Khaju. Nechápeme, u Khaju jsme přece už byli. Je vidět, že dál už se mu moc pěšky nechce. Pořád opakuje, že „today too hot“.

Isfahán, Írán

Volá mu otec, že má jít domů. Asi čekal, že skočíme do taxíků a pojedeme s ním zpátky, ale my toho máme ještě hodně před sebou a varovali jsme ho, že tu budeme do večera. Loučí se s námi a mizí. Trochu se nám ulevuje, že si vše v klidu naplánujeme sami a slibujeme si, že průvodce už nikdy více. Jdeme 2 km opačným směrem, jelikož ten první most byl Si o Seh Pol. Rozhodujeme si vzít do arménské čtvrti taxíka. Samozřejmě kostel Vank byl otevřený! Jsme šťastní, že jsme ho neposlechli a vyzkoušeli to, jelikož ta fakt stojí za návštěvu, ač vstup je na íránské poměry velmi drahý (200 tisíc riálů za osobu). Součástí vstupného je i muzeum arménské genocidy, kdy Turci zavraždili v letech 1915 – 1918 až 1,5 milionu Arménů. Je tu také mikroskop, přes který je možné pozorovat písmo vepsané do lidského vlasu. Bavím se tu s Arménem, který nám doporučuje město Shiraz, které je dle něj krásnější než Isfahan.

Bazar, Isfahán, Írán

Trochu bloudíme, než se zorientujeme na správný směr zpět k náměstí Naqsh-e Jahan. Jdeme v klidu podle GPS asi 4 km pěšky. Cestou potkáváme ulice se stejným typem zboží (např. v jedné pouze autodíly). Lidé nás na ulici velmi často zdraví. Procházíme si areál paláce Hasht Behesht, který je nedaleko „našeho“ bufetu a opět si dáváme jídlo tam. Obsluha se již ve dveřích směje. Po jídle si procházíme nedaleké stánky. Jája navrhuje koupit prsteny, protože tu je prostě jednodušší říkat, že cestujeme jako manželé. Dříve v Íránu totiž nemanžele ani neubytovali v hotelu na jednom pokoji. To dnes již neplatí, ale stále je lepší být za manžele. Procházíme si i bazar, který je v okolí náměstí Naqsh-e Jahan.

Náměstí Naqsh-e Jahan, Isfahán, Írán

Oslovuje nás kluk, ze kterého nakonec vypadlo, že bychom se měli jít podívat k jeho strýci do obchodu na koberce. Přerušuju ho s tím, že nemáme zájem, že tu jsme na motorce. Další nám nabízí možnost sehnání piva (alkohol tu oficiálně nekoupíte), jenže my se bez něj obejdeme. Fotíme si večerní atmosféru na náměstí, kde na každém kousku sedí piknikující rodiny. Paní vedle nás nám nabízí hroznové víno. Je 9 hodin večer a my toho máme za dnešek až dost, tak sháníme odvoz do parku. První taxikář nejde pod 300 tisíc riálů. Zastavuji druhého a ten je ochotný nás za 200 tisíc hodit do kempu. Kvůli šíleným zácpám projíždí různě po chodnících a úzkými uličkami. Trefujeme zrcátkem jiné auto, ale nikdo nic neřeší a pokračujeme v jízdě.

Bazar, Isfahán, Írán

Počasí: ráno 26°C jasno, přes den 38°C jasno

Trasa: Kashan - Aran va Bidgol - Isfahan

Najeto: 230/6417/14818

Den 18  (16.8.2016):

Ještě před rozbřeskem sedáme na motorku a bez jediného zdržení projíždíme probouzejícím se Isfahanem. Zvyklí na teploty přes 40°C se teď klepeme v dvoutisícovém průsmyku, když teplotá padá na 20°C. Míjíme policajta s radarem, který na nás jen mává, ať trochu zvolníme (jel jsem asi o 15 km/h více). Asi 200 km před Shirazem Blackbird ztrácí výkon. Na plyn skoro nereaguje. Zastavujeme u silnice a hlavou mi probíhá, že jsme přes 5 tisíc kilometrů nejkratší cestou od domova. Zkouším Blackbirda nastartovat a chytá. Vytáčím ho a jde za plynem normálně. Říkám Jáje, že to mohlo být palivem a pokračujeme dál. Jedeme okolo starověkého města Persepolis, ale necháváme si ho na zpáteční cestu. Tu teplota opět stoupá na 39°C a my se pro změnu paříme. Asi 20 km od Shirazu nacházíme kemp, ale zdá se nám moc daleko od města. Máme vytipovaný park hned u vjezdu do města. Realita je ale jiná a z motorky vůbec nic nevidíme. Zastavujeme asi o 500 m níže a jdu se tam podívat pěšky. Cestou se ptám jednoho hlídače, jestli tu je kemp. Ukazuje na luxusní pětihvězdičkový hotel, kde by nás noc stála tak půlku rozpočtu celé cesty. Nikde nic nenacházím, ptám se tedy dalšího hlídače, u kterého stojí 2 Němci s průvodcem. Ani průvodce, ani hlídač o kempu neví a radí jeden z parků, které ovšem nejsou hlídané. Dále radí hotel, kde prý pokoj stojí 5 euro/os/noc a hned se nabízí, že mi tam ukáže cestu. Startuje svůj moped a veze mě k Jáje. Přesedám na Blackbirda, a i s Jájou se proplétáme přes ucpané město. Kolikrát na nás musí čekat, protože se prostě nemůžeme prodrat mezi auty jako on.

Shiraz, Írán

Zastavujeme před hotelem, kde bychom asi museli parkovat Blackbirda na ulici. Jdu s hlídačem dovnitř, ukazují mi pokoj (strašná špinavá díra s hajzlama na chodbě) a majitel chce 20 euro/os/noc. Chceme tu být 2 noci, což by bylo 80 euro. To odmítám. Hlídač Eraj mi říká, že nás vezme k sobě domů a ať jedu zase za ním. Neptá se, prostě skáče na moped a mává, ať jedeme za ním. Bydlí v okrajové části města, má pěkný dům s parkováním na krytém dvoře. V prvním patře má udělané 3 mini byty s vlastním vchodem. Jeden nám na dvě noci nechává a hned nás ním provádí. Říkáme mu, že nám stačí kousek místa vedle motorky na postavení stanu, ale o tom nechce slyšet. Eraj nám předá klíče od vchodu k bytu a ke garáži, abychom mohli k motorce. Představuje nám svého 8letého syna a přeje příjemný pobyt v Shirazu. Ani tomu nechceme věřit, je to fakt borec!

Shiraz, Írán

Převlékáme se a jdeme 3 km do města. Snad každých 30 s na nás troubí taxíky, jestli nechceme někam vzít. Nejdříve jdeme zpátky k bráně Qur'an, kde jsme hledali kemp. Odtud se vydáváme směrem do centra a koukáme po jídle. V prvním bufetu nemají obrázky a obsluha nemá snahu se domluvit, tak přecházíme do malé restaurace. Tu jedí místní, což je dobré znamení. Ochotně nám ukazují různé druhy špízů v syrovém stavu. Bereme 2x kuřecí špíz s rýží a i s pitím platím 230 tisíc riálů. Náhodně nacházíme mešitu, do které Jája fasuje čádor (plášť zakrývající vše kromě obličeje). Na nádvoří jsou označené vstupy pro muže a ženy zvlášť. Rozdělujeme se a vstupujeme dovnitř. Všude plačící lidé, svíčky… Sakra, jsme na pohřbu. Rychle vycházíme a říkáme si, že to byl trapas. Nacházíme skutečný vstup do mešity, kde jsou opět dělené vstupy. Interiér mešity je úchvatný, zdobený malými zelenými sklíčky.

Shiraz, Írán

Poté si procházíme místní lázně Vakil (200 tisíc riálů/os). Cestou nacházíme areál Shah Cheragh, kde sice nemusíme platit vstup, ale musíme mít průvodce, bez kterého bychom nemohli fotit a museli bychom nechat batohy u vstupu. S jedním Japoncem čekáme, až si nás průvodce vyzvedne. Jája si ještě musí vyzvednout čádor a jde s průvodkyní jiným vchodem než já s Japoncem. Fascinují nás nádherné interiéry a velikost celého areálu. Ve společné části mešity se setkávám s Jájou a průvodci nás směřují k východu podle toho, jakým směrem chceme vyjít ven. Ukazují nám východ nejblíže k bazaru, kde si chceme dát proslulou zmrzlinu falodeeh.

Shiraz, Írán

Nacházíme stánek se zmrzlinou přecpaný lidmi a Jája se nějaké ženy ptá, zda tohle je faloodeh. Ta kýve, že ano. Objednávám nám tu zmrzlinu, která je moc dobrá, ale jak později zjišťujeme, faloodeh to nebyl. Bloudíme po bazaru, a až na několikátý pokus nacházíme správnou cestu. Ocitáme se u citadely Karim Khan, od které se pomalu vracíme do bytu okolo parků plných zeleně, udržovaného trávníku a chodníků lemovaných palmami.

Počasí: ráno 23°C jasno, přes den 21-39°C jasno

Trasa: Isfahan - Abadeh -Shiraz

Najeto: 510/6927/14818

Den 19  (17.8.2016):

Budík brzo ráno je sice nepříjemný, ale mešita Nasir ol Molk (200 tisíc riálů/os) určite stojí za přivstání si, protože jen ráno, na krátkou chvíli, když slunce zasvítí přes vitrážové tabule oken, si tu můžete dát světelnou koupel v barvách duhy. Malá místnost schované a ničím nevýrazné mešity se lusknutím prstu změní na nevídanou nádheru.

Mešita Násir al Mulk, Shiraz

Prohibice je tu sice velmi přísná, ale ani to neodradí místní trosky opít se na šrot. Jdeme okolo krámku a dostáváme chuť na cukrovinky, kterých tu mají desítky druhů. Nebyl bych to já, abych si nevybral ty nejhnusnější, co se tu dají koupit. Jája si bere samozřejmě skvěle chutnající, a pak se mi směje, když se hned po prvním kousnutí ošklíbám. Jdeme okolo banky, kde se ptám na výměnu peněz, ale opět mě posílají jinam a kreslí mi mapku na papír.

Shiraz, Írán

Nacházíme informační stánek, kde nám dávají mapu a označují polohu směnárny. Cestou nás oslovuje nějaký chlap a vyptává se, jestli něco nepotřebujeme. Jde s námi ke směnárnám, před kterými postávají veksláci. Chlápek nám radí, ať si vyměníme na ulici, ale já se chci nejdřív podívat, jaký kurz je ve směnárně. Kurz mají 39700 riálů za euro, což je zatím nejlepší kurz. Chlápek nám stojí za prdelí a začíná být dost otravný. Vyptává se, kolik budeme měnit atd., tak mu odpovím, že mu po tom nic není. Na ulici nás po pár metrech oslovuje vekslák, jestli nechceme vyměnit peníze. Schválně se ho ptám na kurz. Nabízí 40 tisíc. Tak malý rozdíl nestojí za to riskovat, že nás zase obere při počítání peněz. Jdeme směrem Eram garden, což je další z památek, které chceme vidět. Jája mě vysílá, abychom neplatili zbytečně kvůli jedné fotce. Jdu tedy za 200 tisíc dovnitř a fotím hlavní budovu. Kupuji nějaké suvenýry, vracím se za Jájou a společně se vracíme na byt.

Shiraz, Írán

Za dnešek jsme ušli v tom vedru po městě asi 9 km. Odpočíváme, když v tom někdo klepe. Otvírám a za dveřmi stojí paní domácí (Azar) s tím, že by nás ráda poznala, a jestli bychom přišli k nim domů do přízemí. Azar nám vypráví o jejím 20letém synovi, který utekl do Turecka, protože nechtěl na vojnu. Je z toho dost zoufalá a byla by schopná tu vše nechat a jít s rodinou za ním. Je vidět, že jsou z režimu v zemi nešťastní. Přichází jejich rodinný přítel, který doučuje jejich mladšího syna matematiku. Eraj přináší meloun a hostí nás. Sedíme s nimi již poměrně dlouho, tak se chceme rozloučit, ale nechtějí nás pustit. Pořád nás zvou na večeři a přemlouvají nás, ať zítra neodjíždíme, ale ještě pár dní zůstaneme u nich. Vysvětlujeme, že máme ještě hodně před sebou a času málo. Jsou to strašně milí a pohostinní lidé.

Rodina, která nás nechala spát u sebe doma, Shiraz

Balíme věci a je nám jasné, že nemáme šanci stihnout rozumně Omán. Jsme asi 500 km od přístavu Bandar Lengeh, odkud jezdí 2x týdně loď do Dubaje. Nějaký čas jsme chtěli strávit v Dubaji a také si projet Omán, což bychom teď museli velice urychlit. Další věc je cena lodi. Zpáteční lístek pro motorku a 2 lidi stojí nezanedbatelných 16000 Kč. Problém je získání nových víz do Íránu, jelikož výstupem ze země se ty stávající (ač platné 30 dní) stávají neplatnými. O nová víza bychom museli žádat v Dubaji nebo Muskatu a zaplatit dalších 2x 75 € + 2x 1000 Kč za nová referenční čísla. Přiznávám, že ten plán byl ode mě dost naivní a slibujeme si, že se tam ještě podíváme (asi už ne na motorce). Výhodou je, že si více užijeme Írán!

Počasí: ráno 25°C jasno, přes den 37°C jasno

Trasa: -

Najeto: 0/6927/14818

Den 20  (18.8.2016):

Brzo ráno ještě mažu řetěz a balím věci na motorku za pomoci Eraje a jeho syna. Azar se chce rozloučit hlavně s Jájou, než odjede do práce a předat ji sukni jako dárek. Na cestu dostáváme dvě plechovky s limonádou. Uvědomujeme si, že tu jsme nejdále od domova a dnes se pomalu začínáme vracet. Míříme stejnou cestou zpět do Persepolis, což byla metropole perské říše založená v 5. století př. n. l. Parkujeme motorku ve stínu u hlídačů a ti nám říkají, že nás tam s batohy nepustí. Platíme vstupné 200 tisíc riálů za osobu a tankvak musíme nechat ve skříňce. Nechávají nám jen brašny s foťáky a igelitku s jídlem a pitím. Zatím tu skoro nikdo není. Sledujeme rodinu s cca 8letým klukem, který si dělá selfíčka mobilem. Hodně selfíček. Asi tak každých 5 vteřin se vyfotí sám s ruinami.

Persepolis, írán

Procházíme si areál a vylézáme na kopec k hrobkám. Při odchodu nás oslovuje italsko-francouzský pár, zda tu jsme na tom Blackbirdovi. Oni přijeli na starém BMW a parkují vedle nás. Zahlídneme zase selfíčkáře, jak si cvaká další desítky fotek. Ještě se stavujeme „naproti“ u hrobek  Naqsh-e Rustam. Nyní pojedeme 180 km stejnou cestou zpět směr Isfahan, pak se stočíme na východ na Yazd. Těsně před poušťním městem Yazd stoupáme do hor, až do výšky přes 2600 m n. m.

Írán

Ve městě se podle GPS nachází kemp, který zadávám jako cíl dnešní cesty. Doprava v Yazdu je šílená jako všude jinde, ale už si docela zvykáme. Jenom nadáváme na jednoho magora, který nás skoro sráží z motorky. Jsme přímo v historickém centru a navigace nás vede přes zátarasy. Zastavuji u nich a ptám se kolemjdoucího na ten kemp. Kývá a mává směrem přes ty zátarasy. Okamžitě přiskakuje před motorku a posouvá zátaras, abychom tam mohli projet. Přijíždíme před Silk road hotel. Jdu se zeptat dovnitř, jestli se tu někde dá kempovat. Recepční nechápe, jak jsem přišel na možnost kempování, a nabízí společný pokoj za 1 milion riálů pro oba se snídaní. Vlastní pokoj by nás stál 1,5 milionu. Bereme první možnost, jelikož už ani nemáme sílu jet někam jinam a zatím jsme za 10 dní v Íránu utratili za ubytování nehorázných 100 tisíc riálů (70 Kč). Nosíme věci do podzemí, kde je společný pokoj s 8mi postelemi. Bydlí tu s námi ještě Japonka. V ceně máme welcome drink, což hned po zabydlení využíváme. Jednu z hlavních mešit - Jame máme asi minutu pěšky od hotelu.

Yazd, Írán

Cestou k náměstí Amir Chakhmaq a stejnojmennému komplexu hledáme drogerii, kde by měli lepidlo, jelikož se mi odlepila podrážka u sandálů a mám ji přidělanou gumičkou jako socka. V drogerii ukazuju botu a obsluha mě posílá do krámku s botami vedle. Obuvník si bere botu, usazuje mě na židli a podrážku důkladně přilepuje. Podává mi botu a přeje příjemný pobyt v Íránu. Když se snažím mu tam za to nechat nějaké peníze, skoro se uráží.

Yazd, Írán

Na náměstí dlouho fotíme fontány s krásnou stavbou v pozadí. Po příchodu na hotel si sedáme do venkovní části a objednáváme si velbloudí kebab. Maso je udělané podobně jako guláš, jen je k tomu rýže. Oba si moc pochutnáváme a rádi platíme i s pitím 400 tisíc riálů (10 euro).

Počasí: ráno 24°C jasno, přes den 39°C jasno

Trasa: Shiraz - Abarkooh - Yazd

Najeto: 452/7379/14818

Den 21  (19.8.2016):

Silk Road hotel, Yazd, Írán

Není špatné se po takové době o nic nestarat a prostě si nabrat snídani, na kterou máme zrovna chuť. Nutno dodat, že Jája celou cestu dělá skvělé snídaně. Mám v plánu si ještě projít starou (hliněnou) část města, což se Jáje moc nechce. Vadí jí, že všechny památky jsou ještě zavřené a čekat na otevření nechce. Dobrá nálada přichází, jakmile si zacvičí na oblíbeném venkovním posilovacím stroji. Po příchodu z města rychle balíme věci na motorku. Těsně před odjezdem ještě hledám kuklu, bez které bych snad ani nemohl řídit, v již opuštěném pokoji. Nakonec byla přilepená v bundě na suchém zipu. Dnes máme v plánu se podívat do písečných dun nedaleko města Bafgh. Dá se říct, že poušť je všude v dalekém okolí města Yazd, ale vyloženě písečné duny se nachází jen v několika oblastech. Cestou vidíme několik mohutných větrných vírů, kterým v jednom případě těsně ujíždíme a kvůli silným poryvům větru častokrát zpomalujeme. Ač jsme zažili již vyšší teploty, dnešních 38°C je dost náročných. Zastavujeme na benzince v Bafghu, kde odpočíváme a taky zjišťujeme, jak se dostaneme do dun. Obsluha pumpy ukazuje směr rukou, což nám nepomáhá. Přijíždí 25letý kluk jménem Saeed a ochotně nám lámanou angličtinou radí a ukazuje místo na mapě v tabletu. Na skok se vrací domů pro zapomenutou tankovací kartu a po návratu ho zajímá zejména, co si o Íráncích myslí Češi a Slováci. Nechceme mu říkat, že většina nic pěkného, ale sám hned začal, že určitě všichni vědí o íránském jaderném programu a také si určitě všichni myslí, že je to tu samý terorista. Bohužel nám nezbývá nic jiného, než mu to odkývat, protože to je pravda. Nicméně nás hned na to zve k sobě domů. Podle něj je nesmysl chodit ve 3 odpoledne do písečných dun, což mu nakonec dáváme za pravdu, jelikož z nás leje, i když sedíme ve stínu. Jedeme za ním asi 2 km k němu domů, kde nám představuje své dva bratry i rodiče. Tu v Bafghu jsou jen na léto, jinak bydlí v Kermanu. Byt mají malý, ale útulný. Obývák tvoří prázdná místnost s kobercem, kde se posedává na zemi. Dostáváme pití a zanedlouho se podává grilovaná zelenina, smažená vajíčka, salát a chléb.

Saeed nás pohostil v Bafghu, Írán

Zrovna běží olympiáda a celá rodina fandí íránskému řecko-římskému zápasníkovi. Po skončení zápasu nás Saeed bere za město do bývalé cihelny, kde pracoval jeho strýc. Chce jet celá rodina, což znamená, že se všichni do jejich auta nevejdeme. Já se Saeedem jedeme na Blackbirdovi a Jája se veze v autě. Nedobrovolně řídím na íránský styl (bez helmy), jelikož zůstala v domě. Pomalinku jedeme se Saeedem za autem. Procházíme již uzavřenou cihelnu, Saeed nám popisuje proces výroby cihel a nakonec všichni baštíme čerstvě utržené melouny a datle. Nechápeme, jak to tu všechno může v tom písku růst. Samozřejmě bez zavlažování by se tu neobešli (i když jsme v pouštní oblasti, údajně jsou tu obrovské zásoby podzemní vody).

Se Saeedovou rodinou jsme ochutnali čerstvé datle a melouny  :)

Otec Saeeda okukuje Blackbirda, prodával totiž dříve motorky (asi poté, co se z něj stal válečný veterán z íránsko-írácké války, jak nám řekl). Vracíme se zpět k nim domů, kde nás tentokrát hostí čajem. Saeed pořád diskutuje s rodinou ohledně parkování motorky. Nemají garáž a nechávat ji na ulici prý není bezpečné. Máma mu radí zaparkovat u ní v práci – pracuje v kanceláři a mají tam uzavřené parkování. Souhlasím a jedu za Saeedem a jeho bratrem zase bez helmy. Saeed mě upozorňuje, ať nebudím moc pozornosti a po otevření brány mám okamžitě zajet dovnitř. Hned po prvních pár metrech mám pocit, že o mně bude vědět celé město. Auta troubí, lidi na mě pokřikují a každý se otáčí. Parkuju motorku a mám z toho dobrý pocit, protože sem není z ulice vidět a vypadá to bezpečně. Navíc tu je prý kousek policejní stanice. Když se vrátíme k nim domů, Jája s ostatními sleduje zase řecko-římský zápas.  Začínáme být trochu nervózní, jelikož bude za hodinu tma a my přece chceme na písečné duny. Saeed nás ujišťuje, že vše stíháme. Musíme počkat, jak dopadne zápas, a až poté vyrážíme do dun. Cestou přes město zastavuje v centru a ukazuje nám místní mešitu. Je neskutečně znalý ohledně islámu, vše má svůj význam (např. pítka jsou k dispozici pro všechny zdarma z důvodu smrti žízní jistého proroka). Občas se zeptá, jak co chodí v křesťanství. Do mešity vstupujeme zvlášť, ženy mají jiný vchod. Saeed se mě ptá, jestli se může pomodlit (odpovídám, že ano) a mezitím zírám na krásný interiér a fotím. Setkáváme se s Jájou ve společné části a jdeme všichni ven. Ženy v mešitě a v okolí nosí ve většině případů čádor a dost divně sledují Jáju (asi jako kdyby u nás někdo chodil na ulici nahatý). Je nám jasné, že západ slunce na dunách nestíháme. Jenže se na Saeeda nemůžeme zlobit, je fakt super a stará se o nás jak o vlastní. Když nás vede od mešity k domu nějakého íránského básníka, už to nevydržíme a říkáme mu, že bychom rádi na ty duny. Cestou zastavuje ještě u obchodu a kupuje nám studené pití. Prý do dun bez pití ani ránu. Po cestě se ještě zastavujeme u jeho kamaráda a čekáme chvilku v autě. Konečně jedeme za město cca 15 km do areálu písečných dun. Cestou nám vypraví o své manželce, která od něj utekla, protože její otec jí po svatbě řekl, že pro ni není Saeed dost dobrý. Vtipné bylo, že nezapomněl dodat, kolik zlata a peněz věnovala jeho rodina té jejich (asi nějaký zvyk). Když o tom mluvil, byl dost naměkko a trochu jsem se bál kvůli stylu jeho řízení. Pak jsme začali řešit i jiné věci a už bylo lépe. Zajímal ho náš názor na americkou vládu. Dodal, že by neměl problém pohostit u sebe doma Američana, ale vláda je podle něj zlo a rozpoutává všude konflikty. Dostali jsme se i na Izrael, který je Íránem nesnášen. S izraelským razítkem v pasu vás do Íránu ani nepustí. Saeed sdílí názor státu a říká, že Izrael je to největší zlo a nepřítel číslo 1. Když dojedeme k dunám, pořád nás přemlouvá, ať tu přespíme, něco ogrilujeme na ohni… Jenže to vše by se tu muselo zaplatit, což nechceme (chceme se vyhnout tomu, aby to za nás platil). Mají tu z toho slušný byznys. Zdarma je snad jen vstup na duny. Zouváme si boty a šplháme na nejvyšší dunu. Nahoře sedíme v písku, povídáme si se Saeedem a pozorujeme hvězdy.

Saeedovi někdo volá. Trochu sklesle mi oznamuje, že motorka nemůže být zaparkovaná u jeho matky v práci. Někdo nás prý viděl a mohl by z toho být problém. Navrhuju, ať nás odveze k motorce a my přespíme tu pod dunami a ráno si vyběhneme na východ slunce. To odmítá a hned shání nové parkování. Po několika telefonátech sehnal garáž u jeho kamaráda pana Ebrejmiho (pořád o něm mluví jako o Mr. Ebrejmi, i když to jsou prý dobří kamarádi, takže my mu odteď neříkáme jinak než „pan Ebrejmi“). Sedáme k němu do auta a jedeme vyzvednout motorku. Zase musím, ač nerad, řídit přes město bez helmy, navíc za tmy. Jája se Saeedem jedou autem a já za nimi k novému parkování. Odbočuju za nimi do uličky, pak zastavujeme před velkými vraty. Pan Ebrejmi nám otevírá bránu a já zajíždím dovnitř. Na první pohled je vidět, že pan Ebrejmi je velké zvíře – jak se později dozvíme ředitel sítě čerpacích stanic. Zve nás do svého luxusního domu, kde nás okamžitě hostí. Škoda, že neumí ani slovo anglicky, strašně rádi bychom si s ním popovídali. Saeed se snaží občas něco přeložit, ale není to ono. Dostáváme pití a pistácie z pytle, který měl tak 15 kilo. Ten pytel nám hned chce darovat, ale vysvětluju mu, že bychom ho asi neodvezli. Saeed nám vymýšlí program, abychom toho viděli co nejvíce. Ač je skoro půlnoc, obvolává známé a domlouvá nám exkurzi do rekonstruované restaurace a hotelu. Vyzvedáváme muže s klíči, který bere manželku i dceru. Všichni jsou strašně milí a ochotně nám ukazují obrovské interiéry a přilehlou zahradu. Poté nás zvou do restaurace na jídlo. Objednávají nám maso na rožni s rýží a vůbec nechtějí slyšet o tom, že bychom platili my. Po jídle nás pan Ebrejmi opouští. My tajně doufáme, že už pojedem k Saeedovi domů spát. Je asi jedna hodina v noci a my jsme po dnešku totálně vyšťavení. Jenže Saeed opět vymýšlí, co nám tu ukáže. Prý musíme na kávu, kterou si jezdí dávat do jednoho hotelu. Jedeme přes celé město k tomu hotelu, kde je již zavřeno. Saeed nás tedy veze do krásně upraveného parku, ve kterém se chvíli procházíme. Íránci žijí hlavně v noci, celé rodiny včetně malých dětí tu relaxují. Řešíme se Saeedem, že jsme viděli jet 4 lidi na jedné malé motorce. Saeed nás utře, že celkem běžně tu jezdí na motorce 7 lidí. Hned na to před námi nastupuje na motorku 5ti členná rodinka a v klidu odjíždí! Sedáme do auta s tím, že snad už konečně jedeme k Saeedovi domů. Během jízdy mu volá pan Ebrejmi a říká mu, že máme spát u něj. Než nám to dořekne, volá mu máma a ptá se, kdy přijedeme k nim domů. Pan Ebrejmi mu volá znovu a přemlouvá ho, ať fakt spíme u něj. Nám to bylo už celkem jedno, hlavně jsme chtěli někam padnout. Saeeda asi napadlo, že musíme vidět všechno hned, tak nás veze do dalšího parku, kde čeká i pan Ebrejmi. Jsou dvě v noci, ale tu je opět strašný šrumec. Jsme v pouštní oblasti a tu si vybudovali umělé koryto řeky s vodopády. Stoupáme k altánkům, ze kterých je nádherný výhled na noční město. Saeed v altánu vytahuje mobil a začíná mi ukazovat různé stažené obrázky. Už jsme fakt vyřízení, což mu dávám najevo. Jedeme tedy konečně k panu Ebrejmimu domů, usazuje nás k němu na gauč a opět hostí. Se Saeedem domlouváme, že nás vyzvedne v 6 ráno a pojedeme na písečné duny na východ slunce. Vyspávat můžeme přece doma! Pan Ebrejmi si ustlává na gauči, přitom nám přenechává svou ložnici a mně spodek od pyžama. Po sprše po 3. hodině ranní usínáme.

Saeed, já a pan Ebrejmi :)

Počasí: ráno 21°C jasno, přes den 38°C jasno

Trasa: Yazd - Bafgh

Najeto: 151/7530/14818

Den 22  (20.8.2016):

Kdo by si pomyslel, že si v Íránu zastřílíme v písečných dunách :))

Po 3 hodinách spánku nás Saeed, po královské snídani připravené panem Ebrejmim, bere k dunám, kde si dáváme rozstřel ze vzduchovky. Program na celý den má už promyšlený, ale kvůli času, který nás jako kudla v zádech tlačí, musíme odmítnout, ale ochutnávku čerstvě nadojeného velbloudího mléka si nemůžeme nechat ujít. Nedaleko dun jedeme okolo hliněného domu, u kterého se nás Saeed ptá, jestli jsme někdy pili velbloudí mléko. Po záporné odpovědi hned brzdí a couvá zpátky. Jdeme k někomu na dvorek. Saeed regulérně vleze dovnitř domu a volá na domácího. Za chvíli spolu vychází ven. Jdeme za dům do ohrady s velbloudy, kde pan domácí nejdříve velbloudovi omyje vemeno, podojí ho a čerstvé mléko nám leje do sklenice. O případných střevních potížích nemáme moc čas přemýšlet, jelikož pan domácí i Saeed sledují, jak nám bude chutnat. Je jen trochu slané, jinak se od kravského liší minimálně. Pan domácí si říká o peníze. Saeed mě poprosí, jestli mám u sebe nějaké peníze a platíme mu 20 tisíc riálů (13 Kč).

"Pili jste někdy velbloudí mléko?" :D ...po tomto výletě už ano :)

Pak v autě trochu nadává, že tu je to dost turistická oblast a zadarmo nikdo nic nedá. Pro nás to byl úžasný zážitek a rozhodně neřešíme těch pár korun. Dále si procházíme hliněnou pevnost, navštěvujeme tatínka Saeda na pistáciovém poli, je nás vysvětleno vše okolo pěstování pistácií a ochutnáváme je přímo ze stromů. Prohlídku místního obrovského lomu bohužel už nestíháme kvůli nutnosti zařízení speciálního povolení, a proto mu slibujeme, že se sem ještě vrátíme a zůstaneme mnohem déle a tento slib plánujeme v budoucnosti i dodržet. Vyzvedáváme motorku u pana Ebrejmiho, který nám kvůli jazykové bariéře dává skrz kilo pistácií a krabičku datlí sbohem. Saeedova rodina nám ještě před odchodem dosyta nacpe břicha, maminka nás obdarovává vlastnoručně pletenými plyšáky a o to těžší je loučení s tak dobrosrdečnou a pohostinnou rodinou, která je v Íránu běžným, jenže pro nás nevídaným jevem.

Íránské pustiny

Nedaleko Yazdu sleduji v zrcátku partičku mladých kluků, jak kličkují bez helem mezi auty s vidinou pohoření Blackbirda. Pro jejich dobro s

Líbil se článek? Sdílejte ho s přáteli

 

 

 

Vytvořeno na Eshop-rychle.czEshop-rychle.cz
Zpracování osobních údajů můžete ovlivnit úpravou svých preferencí ochrany soukromí.