Logo
15.04.2018

Írán 2016 [3/3]

Nedaleko Yazdu sleduji v zrcátku partičku mladých kluků, jak kličkují bez helem mezi auty s vidinou pohoření Blackbirda. Pro jejich dobro se necháváme ve stovce předjet, aby se mohli zase spokojeně vrátit domů. Stáčíme se na východ na Chupanan, do kterého je to asi 200 km naprostou pustinou, kde není nic, kam oko dohlédne. Naštěstí máme natankováno, protože tu bychom nesehnali ani kapku.

Již za šera přijíždíme na benzinku u Chupanan a po tankování řešíme, kde dneska přespíme. Asi 1 km zpět jsme zahlédli prašný plácek oddělený od silnice stromy, kam se nakonec vracíme. Překvapením je polorozpadlá hliněná budka, kde je záchod s tekoucí vodou. Nakonec tedy chytáme luxusní spaní. Dárek od pana Ebrejmiho v podobě pytle pistácií ubývá rychlostí světla.

Počasí: ráno 23°C jasno, přes den 37°C jasno

Trasa: Bafgh – Yazd – Chupanan

Najeto: 371/7901/14818

Den 23  (21.8.2016):

Na to, že spíme na prašném parkovišti, si snídáme královsky - datle od pana Ebrejmiho, sušenky a jablka. Za Chupananem sledujeme postupně rostoucí písečné duny hned vedle silnice. Nepokračujeme po hlavní silnici okolo města Jandaq, ale zkoušíme zajet do centra kvůli kručejícím břichům. Vypadá to tu dost děsivě, nikde není vidět ani živáčka. V jediném obchodě, na který narážíme, v podstatě nic nemají. Kupuju pouze vodu a zase ty proklaté sušenky, které nám už lezou krkem, jen co se na ně podíváme. Projíždíme další neuvěřitelnou pustinou, kde široko daleko není vidět nic než nehostinná poušť. Poté se u silnice objevuje tmavý písek, který vypadá jako mokrý. Dokonce zastavujeme a zkoušíme, zda je opravdu jen tak zbarvený.

Íránské pustiny

Z pustiny přijíždíme do města Molestan, kde nás okamžitě chytají policajti. Policajt mi podává ruku a chce i Jáje, ale jakmile si všimne, že to je žena, pohotově ucukne. Zajímavé bylo, že někteří muži se báli dotknout Jáji jak čert kříže a někteří s tím problém neměli (asi záleží na oblasti a jak kdo „žere“ islám). Ukazujeme jim pasy, které kontrolují, ale stejně nám naznačují, že máme jet za nimi. Nevíme, co si o tom myslet, ale nic jiného nám nezbývá. Přijíždíme před objekt policejní stanice, kde Jája čeká u motorky u ozbrojenců hlídajících areál a mě si zvou dovnitř. Beru pasy a jdu s doprovodem do kanceláře velitele. Kontroluje opět pasy s vízy. Loučí se mnou s tím, že musíme vyplnit nějaké formuláře. Policajti jdou se mnou k motorce s formuláři. Začnou to vyplňovat persky podle pasu. Narazí na kolonku „zaměstnání“. Jája se nabídne, že to vyplní ona. Všimne si, že pomíchali můj a její formulář. Mezitím mi jeden policajt dává mobil, kde je prý člověk mluvící anglicky. Tu totiž nikdo z nich neumí skoro ani slovo. Mobil má rozbitý reproduktor a pouští mi tedy hlasitý odposlech. Fouká vítr, v repráku jen chrastí a já tomu člověku nerozumím ani slovo. Stále opakuji, že mu nerozumím a vracím mobil policajtovi. Ten mi mobil po chvíli opět předává, ale i když se maximálně soustředím, tomu chlapovi na druhé straně fakt nerozumím. Jája zatím doplňuje ty dotazníky. Jedna kolonka se týká trasy, do které jsme vyplnili jako další bod Teherán. Nakonec se ptají, zda máme foťáky a pouštějí nás.

Typický nákláďák brázdící íránské silnice

Vracíme se kousek zpět na pumpu. Zastavuje u nás auto, vylézá chlápek, dává nám vodu a zase mizí. Než stačím nakoupit nanuky, u Jáji je spousta zvědavců. Jája na ně už moc nemá nervy, protože dvě holky jsou celkem otravné a pořád ji pošťuchují. Já se s nimi fotím a prohazujeme pár slov. Chtějí slyšet zvuk motorky, tak jim dělám radost a startuju ji. Po odchodu této skupinky přichází starší pán s taškou cherry rajčat a nabízí nám. Vyrážíme směr Damghan a cestou nás asi 3x předjíždí auto s lidmi, kteří na pumpě obdivovali motorku. Troubí a mávají, div nevypadnou z okénka. Po příjezdu do Damghanu hledáme pumpu. Z první, která nabízí pouze CNG, nás nasměrují na další, kde je zase neskutečná fronta. Jája bere vodu a jde si sednout do stínu. Já pěkně čekám, až na mě přijde řada. Prvních 20 minut nikomu benzín neteče, poté se to rozeběhlo a za dalších 10 minut již tankuji.

Írán

Chvilku posedáváme ve stínu a opět tu jsme jak atrakce z jiného světa. Lidé se na nás chodí dívat. Přijde za námi policista, který umí slušně anglicky, a tak toho využíváme a vyptáváme se ho na Badab-e Surt, což je traventinová skála podobná Pamukkale Turecku. Stoupáme do hor a cestou zahlédneme pěkné jezero. Zkouším odbočku, abychom se k němu podívali, ale po pár metrech začíná offroad. Zastavuje u nás bíle auto a troubí. Nikde nikdo není a moc se mi nechce zastavovat. Pokračujeme dál, chlápek v bílém autu nás předjíždí, troubí a gestikuluje, ať zastavíme. Zařadí se před nás a pomalu brzdí ke krajnici. Objíždíme ho a pokračujeme dál. Když to samé zopakuje, už mi to nedá a přemýšlím, zda jsme na pumpě třeba něco nenechali. Zastavuji u krajnice za ním. Přichází k nám a chce vidět pasy. Je v civilu a auto má civilní. Ptám se tedy, kdo je a proč chce vidět naše pasy. Vysvětluje, že on s námi mluvil dnes po telefonu na té policejní stanici. Chci po něm nějaký průkaz, nebudu tady ukazovat pasy nějakému šaškovi. Ten šašek byl asi trochu výše postavený. Vytahuje průkaz (v perštině), z kterého sice nic moc nezjistím, ale musel jsem ho trochu prověřit. Docela ostře se do nás pouští, že jsme na něj měli čekat na policejní stanici, a že mi to jasně říkal do telefonu. Nebylo vůbec rozumět a policajti nás pustili dál, namítám. Pak se vyptává, proč jsme nahlásili, že jedeme na Teherán a přitom jedeme jinam. Prostě jsme změnili plány a tudy se dá jet také do Teheránu, odvětil jsem. Jája z něj chytá celkem nervy, když se začne vyptávat na její povolání, co chceme v Íránu, a zda má na rameni v brašně foťák. Ptá se, co tu fotí… Jen mi problesklo hlavou, že kdybych mu ze srandy řekl, že jaderné elekrárny a vojenské objekty, už nás asi nikdy z Íránu nepustí. Upozorňuje, ať nefotíme žádné vládní budovy, přeje příjemný pobyt a odjíždí. Neustále stoupáme do hor, které hrají snad všemi barvami.

Hory u Teheránu, Írán

Pro mne už jen kvůli tomu pohledu sem stálo za to jet. Vyjeli jsme až k vesnici Badaleh Kuh, která je více jak 2500 m n. m. Odtud je to 18 km k Badab-e Surt, ale již po kamenech, na kterých nechci riskovat zničení motorky. Koukám do mapy a jedinou možností je objet celý horský masiv, což pro nás znamená dalších 100 km. U cedule Badab-e Surt 6 km nám dělají nemilou společnost 4 psi, kteří se kamarádit rozhodně nechtějí. Brzo nás zastavuje offroad překračující možnosti Blackbirda. Zastavuji a říkám Jáje, že tohle nedáme. Po tom dnešku se vůbec nedivím, že je nasraná. Ujeli jsme opravdu hodně kilometrů kvůli něčemu, co ani neuvidíme. Trucuje a jde tam sama pěšky. Nemůžu ji nechat samotnou, tak jedu pomalinku za ní. Dochází jí, že 6 km v takovém vedru je dost a otáčíme to. Není s ní žádná řeč, že bychom tu našli parkování a třeba si zaplatili taxíka. Prostě jedeme zpět. Mrzí mě to, ale na mapách ty cesty byly stejně značené jako ostatní pěkné asfaltky. Poprvé za cestu chci odpojit interkom! U hlavní silnice stavíme na pumpě, kde je zase fronta. Jája si sedá tradičně do stínu. Nechala mě napospas plnému autu náctiletých, kteří si mě nejdříve fotí, a pak si chtějí dát selfíčka. Jeden kluk z nich je evidentně lehce přihřátý a začíná být nepříjemně přítulný. Jája je pořád v ráži, takže celou partičku rychle usměrňuje. Vracíme se směrem na Damghan, a jelikož bude zanedlouho tma, hledáme místo na přespání. Odbočujeme ze silnice a jedeme asi 500 m po prašné cestě pod vzrostlé stromy. Stojí tu jen jeden náklaďák, a tak se rozhodujeme přečkat noc tu. Kamioňák se za námi přijde podívat a vyptává se, zda se nám v Íránu líbí a odjíždí. Zanedlouho opět přijíždí a varuje nás kvůli bezpečnosti, že máme spát raději v hotelu (neumí anglicky a pantomimou ukazuje „loupežníka“ se šátkem přes pusu a s nožem). Trochu mám obavy, hlavně o Jáju. Hned se jí ptám, že pokud chce, okamžitě balíme a jedeme jinam. Jája chce zůstat, tak si pouze připravuju pro všechny případy nůž. V noci mě Jája budí, protože sem přijíždí nějaké auto. Celou dobu ho sleduji větracím otvorem. Vypadá to, že si jiný kamioňák došel na záchod a pak si myje ruce. Po jeho odjezdu už spíme klidně.

Počasí: ráno 23°C jasno, přes den 37°C jasno

Trasa: Chupanan – Damghan - Badaleh Kuh – Kord Mir – Sorkh Deh

Najeto: 529/8430/14818

Den 24  (22.8.2016):

Íránci dokáží naložit na pickup nesmysl... :)

Budíme se do chladného rána a od pusy nám stoupá pára. Na teploty pod 10°C již nejsme zvyklí. A proto, když najíždíme na hlavní tah do Teheránu, klesáme z hor a teplota se opět vyšplhá ke 35°C, spokojeně se paříme. Zastavujeme na TIR parkovišti a sedáme si do stínu rozestavěné budovy. Přichází hlídač a ptá se, jak se máme. Tím jeho znalost angličtiny končí, ale přesto se nám chlubí, že byl v Kanadě, a abychom mu věřili, ukazuje údajně kanadské číslo uložené v jeho mobilu. Po dotazu, kde by se tu dala sehnat voda, mě vede do své klimatizované budky a přes led mi nalévá vodu z kanystru do mé PETky. Hlad zaháníme o několik kilometrů dál olivovým salátem z místního obchůdku, který vypadá (a i chutná) jako náš bramborový. Ve vedlejší pekárně pečou pouze na sladko. Po zaplacení za mnou ještě vyběhne ven pekař a dává mi pěkně čerstvě upečenou medovou žemli, která v kombinaci se salátem chutnala dost zajímavě. Ve městě Eyvanekey, asi 80 km před Teheránem, odbočujeme do průsmyku, po jehož zdolání se občerstvujeme u altánků. Nejdříve nám jeden klučina, co bydlí naproti, nese na talířku okurky, a pak muž odpočívající ve vedlejším altánku nám daruje obrovskou broskev (prý ze Shirazu).

Přes město Damavand se prodíráme šílenou dopravou, na každých 50 m jsou retardéry, na kterých pravidelně necháváme barvu z výfukových svodů. V městečku Abali narážíme na pumpě na od pohledu jasného blbečka, který si myslí, že cizince podojí a vrací nám úmyslně mnohem méně, než kolik měl. Chvíli nám trvá, že ten pakl bankovek přepočítáme, ale jakmile mu řeknu, že nás vrátil blbě, odpoví, že jsme přece turisti. Kroutí se, ale přece jen většinu vysolí, nějaké drobné ještě zbývají, ale ať se s nimi třeba udáví. Před sjezdem do městečka Polour se nám ukazuje majestátný zasněžený vrchol Damavandu - neaktivní sopky s výškou 5610 m n., jež má status nejvyšší hory Iránu.

Cestou se ještě u jedné restaurace ujišťujeme, zda jedeme správným směrem poptáním se u místních. Jeden z nich velmi sebejistě odpoví, že umí anglicky. Ptáme se na odbočku na vesnici Reyneh (tu značení nějak vázne a naše GPS stávkuje) a chlapi mezi sebou začnou diskutovat. Jeden říká, že je to k odbočce ještě 5 km a druhý 18 km. Odbočku jsme trefili a bylo to něco mezi jejich odhady. Po příjezdu do horské vesnice Reyneh, která je považována za počáteční bod výstupu na Damavand, hledáme místo, kde bychom mohli složit hlavy. Zahlédneme objekt íránské horské federace (Iran Mountain Federation). Před vchodem stojí chlapík, a tak neváhám a jdu se ho poptat na místo pro stan. Ochotně nás zve dál, ukazuje nám super místo na terase za domem, kde na nás není vidět. Dokonce popojíždí s autem, abychom si mohli motorku zaparkovat na dohled od stanu. Pod stan nám přináší koberec a ukazuje záchody včetně sprch. Jáju nechám odpočívat a jdu na průzkum okolí. Jdu asi 2 km směrem k Damavandu, ale je v zákrytu za kopcem. Cestou zpět kupuju něco k večeři, koukáme na seriály a velmi rychle usínáme.

Počasí: ráno 8°C jasno, přes den 35°C jasno

Trasa: Sorkh Deh – Semnan – Eyvanekey - Damavand - Reyneh

Najeto: 461/8891/14818

Den 25  (23.8.2016):

Ježdění kolem Damavandu (5610 m n. m.)

Na lehko sedáme na motorku a jedeme na parkoviště pod Damavandem, kde je možné si zaplatit svezení offroadem, který vozí turisty do základního tábora v nadmořské výšce 3040 m. My tu parkujeme motorku a jdeme kvůli Jáji bolavému kolenu jen lehkou túru do 2900 m n. m. Výstup zabere přibližně 5-6 dní a jediným problémem je nadmořská výška, která již může bez aklimatizace pozlobit. Terén je na celé trase bez větších problémů, jen v horních pasážích je sníh a sirné výpary. Chceme vyjít tak vysoko, aby se nám hora ukázala v celé kráse. Stoupáme asi 400 výškových metrů a cestou potkáváme několik aut vezoucích turisty do základního tábora.

Fotíme si tuto nádhernou horu a slibujeme si, že se ještě vrátíme, abychom ji zdolali. Sestupujeme k motorce, kde nás odchytávají hlídači parkoviště a chtějí se fotit s Blackbirdem. Míříme k přehradě Lar, která se nachází nedaleko. Cestou si dáváme svačinu na pěkném místě s výhledem na městečko Polour. Několik kilometrů před přehradou nás zastavují vojáci, že dál můžeme jen pěšky. Nakonec se rozhodujeme vrátit do „kempu“. Dělám pravidelnou údržbu na motorce, Jája pere prádlo a píše deníky. Vaříme si pořádnou baštu – těstoviny, masovou směs a sýr. Pán, co nás tu ubytoval, se přichází poptat, zda nám nic nechybí a kde jsme byli. Poté přichází ještě jiný, který nám nabízí spaní v pokoji v budově za rozumnou cenu, ale již máme stan vybalený a nechce se nám přemisťovat. Nabíjíme tu veškerou elekroniku (mobily, tablet, foťáky, kamerku, navigaci), trochu si zacvičím, a pak si užíváme pohodový večer.

Počasí: ráno 16°C jasno, přes den 27°C jasno

Trasa: Reyneh – Polour - Reyneh

Najeto: 35/8926/14818

Den 26  (24.8.2016):

Nějaký starší pár musel dorazit někdy v noci, protože spí kousek od nás na terase. Nedá se nic dělat, budíme je po 5. ráno balením věcí na motorku. Pan domácí nám přináší čaj a vyptává se, co máme v plánu. Nějaký jeho kamarád, co sem vozí lidi minibusem, zjišťuje, kolik Blackbird stojí, protože by měl zájem. Naší poslední větší zastávkou v Íránu je Teherán. Vjezd do města cca o 8 h ranní se ukázal jako ne úplně šťastné rozhodnutí. Jedeme okolo nehody motorky, kde již je dav lidí a motorkář snad bude v pořádku. Naštěstí navigace funguje, a proplétajíc se touto osmimilionovou džunglí, stoupáme krajem města ke kempu v 1800 m n. m. pod pohoří Elborz. Místo kempu pro turisty nacházíme univerzitní kolej, do kterého kvůli předpisům bohužel nesmíme. Po domluvě s hlídači přilehlého parku necháváme motorku pod jejich ochranou a vyrážíme pěšky k asi 6 km vzdálené stanici metra.

Po 2 km narážíme na autobusovou zastávku, jenže vše je psáno v perštině. Kousek odsud zastavuje taxík. Taxikář sice odchází od auta pryč, ale píše nám na papír běžnou cenu (20 tisíc riálů/os) k metru s tím, že si máme někoho stopnout. Stopujeme během chvíle taxíka, kde již sedí starší pán. Příjemně si s ním popovídáme a taxikář nás vyhazuje před stanicí metra. U okénka v metru kupujeme celodenní lístky (záloha za čipovou kartu 15 tisíc riálů + 35 tisíc riálů dobití kreditu).

V íránském metru mohou ženy jezdit odděleně

V metru jsou vymezené soupravy jen pro ženy. Nevíme, jak to tu chodí a nastupujeme na rozmezí ženské a smíšené části. Ve vlaku je sice do ženského oddílu vidět, ale projít tam nelze. Jája si stoupne k této přepážce. Jeden chlap nám naznačuje, že si klidně může sednout tu ve smíšené části a ženská část je pouze dobrovolná. Většinou tam cestovaly ženy v čádoru. Jiný, skvěle anglicky mluvící muž, nás doprovází na stanici Taleghani, kde jsou protiamerické malůvky z dob obsazení americké ambasády.

Protiamerické malůvky z doby obsazení US ambasády v roce 1979, Teherán, Írán

Naší debatu přeruší milý hlas blonďaté a modrooké Slovenky žijící v Teheránu se svým tureckým manželem. Pobytem tu jí, stejně jako Írancům, omezili možnost vycestovat za rodinou, ale cítí se tu spokojeně. Z ulic sálá neúnosné teplo, které nutí k přestávce na lavičce ve stínu stromu, když v tom vylézá z obchodu naproti kluk a naznačujíc nepříjemné horko nám podává dvě chlazené plechovky limonády. Po směně hotovosti, a prohlídce symbolu Teheránu - monumentu Azadi, který se krčí v obklopení zasněžených hor a dozorem 435 m věže Milad, mléčný smog nám ulehčuje rozhodování a místo vyhlídky se rozhodneme naplnit břicha v teheránské napodobenině námi známého KFC – TFC (Tehran fried chicken).

Věž Azadi, Teherán

Vracíme se k motorce. Od metra jdeme větší část trasy pěšo, protože se nás snaží teheránští taxikáři oškubat. Hlídače za milou službu odměňujeme zákusky z cukrárny, a problém nevidí ani v našem plánu spát přímo u nich na parkovišti. Totálně vyčerpaní zalézáme do spacáků, ale cca od 22 hodin to tu začíná ožívat pro Iránce typickým nočním životem, zpěvem a zábavou. Pořád nám někdo najíždí autem ke stanu, což mě nutí několikrát za noc vylézt a prosit je, ať si zaparkují jinde.

Počasí: ráno 14°C jasno, přes den 33°C jasno

Trasa: Reyneh - Teherán

Najeto: 104/9030/14818

Den 27  (25.8.2016):

Nevyspalí vstáváme ve 4 hodiny do ještě probíhající zábavy, abychom jsme se co nejrychleji pobalili a těch 50km přes ještě spící Teherán zvládli mimo dopravní špičku. Nikde nenacházíme pumpu a opravdu na výpary se kvůli jedné vracíme.  Ke Kaspickému moři míříme přes průsmyk Chaloos (silnice č. 59), šplhající se okolo přehrady Amir Kabir na sever až do výšky 2800 m n. m

Blízko Kaspiku se příroda razantně mění a zelená

Vypadá to, že k moři jede půl Teheránu, protože do průsmyku jedeme v koleně. Jsme nalepení hned za autem před námi, ale i tak mají Íránci potřebu nás předjíždět. Jeden magor nás předjíždí v plné rychlosti zprava po prašné krajnici, i když ví, že auto před ním už nepředjede. Blackbird nám začíná chcípat, když popojíždíme do kopce před tunelem ve 2800 m n. m. Auto vedle do nás najíždí, jen aby byl řidič co nejblíž a zeptal se, odkud jsme. Z tunelu klesáme a zanedlouho zastavujeme u obchůdků a pekárny. Jak je v Íránu zvykem, nejdříve si musím vystát frontu pozorujíc výrobu těsta a samotné pečení. Zanedlouho již baštíme výborný chléb přímo z pece s máslem a sýrem. Cítím, že motorka netáhne, jak by měla a doufám, že to je jen benzínem. V kolonách přijíždíme do přímořského města Chalus, od kterého vede silnice podél pobřeží skrz nekončící zástavbu a desítky retardérů. Za cenu vjezdu 50 tisíc Riálů (35 Kč) rozbalujeme stan v altánku na pláži v kempu. Já se mohu koupat v plavkách, ale Jája musí být oblečená od hlavy k patě i do vody, což není zrovna moc pohodlné, ale osvěžíme se i tak.

Kemp u Kaspiku, Írán

Po koupání Jája usíná ve stanu, zatímco já diskutuji s chlápkem, co se přišel podívat na motorku. Ptá se, jak se nám líbí v Íránu a vysvětluje mi, že Íránci jako šíité jsou ti dobří muslimové a většina „špatných“ jsou sunnité. Debatovat tu s ním o tomto tématu nemám zapotřebí, tak jen přikyvuji. Od sousedů dostáváme nektarinky a hroznové víno. Poté se tu ještě zastavuje profesor jaderné fyziky, s kterým si rovněž dobře povídáme. Večer si sedáme do kóje na pláži a užíváme si pěkný večer.

Počasí: ráno 19°C jasno, přes den 33°C jasno

Trasa: Teherán – Karaj – Chalus - Namakabrud

Najeto: 231/9261/14818

Den 28  (26.8.2016):

Celý dnešní den pokračujeme podél moře k arménským hranicím. Ve městě Ramsar stavíme kvůli pekárně, kde už z dálky vidíme frontu lidi čekajících na čerstvý chléb. Připravuji si peníze a čekám ve frontě, až dva pekaři upečou další várku chlebů. Jak se blíží vyndávání chlebů z pece, začínají se na mě zezadu tlačit lidi a mávají s penězi před mou hlavou. Stejně peníze podávám pekaři jako první a odnáším si jako první voňavý chléb. Sedíc na obrubníku si na něm pochutnáváme, když z nedalekého bistra vybíhá Íránec nesoucí nám na chlebu maso z beraní hlavy. Jája dává přednost chlebu, ale já ho slupnu okamžitě. Strašně nadáváme na idiota, který nás doslova vytláčí ze silnice do prašné krajnice a nutí nás zastavit, jen proto, aby se nás na něco zeptal. Řvu na něj a beru za plyn, abychom ho už nepotkali. Jejich stylu řízení máme fakt po krk a těšíme se, až přejedeme do Arménie. Severní stranou objíždíme horu Sabalan (4811 m n. m.). Slunce zapadá za hory a dává nám znamení, že je nejvyšší čas najít si místo, kam tuto noc složíme hlavy. Když rozbalíme stan, karimatky a spacáky kousek od silnice, kde již pár íránských rodin kempuje, shlukne se okolo nás asi 20 členné obecenstvo, které fotí hlavně motorku.

Zvědavci v Íránu

Moc si nepokecáme, jelikož nikdo neumí anglicky. Když už focení trvá dlouho, Jája velí ukončit představení, a tak házím přes motorku plachtu a do minuty je vylidněno.

Počasí: ráno 22°C jasno, přes den 34°C jasno

Trasa: Namakabrud – Rasht – Khalkhal – Ardabil - Meshgin Shahr

Najeto: 536/9797/14818

Den 29  (27.8.2016):

Závadu jsme velmi rychle vyřešili :)

Těsně před arménskými hranicemi na konci města Varzegan motorka ztrácí výkon. Přestává reagovat na plyn a motor chcípá. Stojíme u silnice, pot nám smáčí oblečení a myslíme na těch 3700 km, které nás dělí od domova. Zvažujeme vypustit nádrž kvůli podezření na špatnou kvalitu paliva. Zpovzdálí nás pozoruje kluk, který posunky ukazuje na svou 200 m vzdálenou na autodílnu, kam s jeho pomocí naloženého Bleka tlačíme. Při sundávání nádrže s úlevou zjišťuju, že závada spočívá jen ve vypadlé podtlakové hadičce k palivovému kohoutu, která se stará o sepnutí přívodu paliva. Nasazuju ji, zkouším nastartovat a motorka hned chytá!

Kharvana, jedné z posledních vesnic před hranicí, utrácíme poslední Riály za sladkosti pro rodiny za přítomnosti dvou vojáků a několika místních na motorkách, které zajímá cena motooblečení. Jája jim ukazuje helmu a chrániče na kevlarových jeanech. Chlápek bez zubů se směje, že helmu nemá a na kolenou místo chráničů ukazuje jen děravé kalhoty. 

Zvědavci v Íránu

Natankováním posledního benzínu za 7 Kč/l se loučíme s nejpohostinnější zemí, kterou jsme doposud navštívili. Klesáme k řece Araks a jedeme podél íránsko-ázerbájdžánské hranice k íránsko-arménskému hraničnímu přechodu Agarak. Rapidně tu stoupá teplota až ke 40°C.

Hledáme tu vjezd do celnice, jelikož značení úplně chybí. Nejdříve nám po ukázání pasů otevírají první závoru. Jsme v obrovském areálu, kde opět nic není značené. Nechybí vekslák otravující s výměnou peněz. Jedem rovnou k další závoře, ale od ní nás posílají zpět do budovy, kde si mám najít pana XY, který řeší karnet. V budově ho nacházím a dávám mu všechny potřebné dokumenty. Čekám asi hodinu, než mi vrátí vyplněné dokumenty. Poté ještě musíme s Jájou přes pasovou kontrolu, kde nám celník dává různé otázky týkající se našeho zaměstnání. Poté nám už nic nebrání pokračovat na arménskou stranu, kde odstavujeme motorku před budovou a nejdříve procházíme pasovou kontrolou. Jája na mě čeká, protože já jako řidič musím vyřídit dokumenty k motorce. Mají tu okénka 1 – 6, kam chodím různě na přeskáčku, ale zase jsou celkem ochotní a radí ke kterému okénku zrovna jít. Vyřizuji poplatky 12 € za papírování a 30 € za povinné pojištění – oboje oficiálně na účtenku. Konečně otevírají bránu, kde nám ještě kontrolují obsah kufrů a konečně můžeme jet. Je zvláštní po třech týdnech vidět ženy bez hadru na hlavě, v tílkách a kraťasech, bez jakéhokoliv omezování. Jáji šátek končí hluboko na dně kufru a už o něm nechce ani slyšet. Do očí bijící chudoba, kterou vnímáme na každém kroku v podobě chatrných obydlí, jezdících lad a žigulíků a příšerného stavu silnic. Kousek nad Meghri nacházíme pěkné místo na kempování přímo u řeky, kde Jája trhá spoustu ostružin k zítřejší snídani. Platí za ně vlastní krví, když na ni útočí komáři, na které nepomáhá ani repelent, jímž ji stříhám od hlavy až k patě.

Počasí: ráno 15°C jasno, přes den 39°C jasno

Trasa: Meshgin Shahr – Ahar – Kharvana - Meghri

Najeto: 329/10126/14818

Den 30  (28.8.2016):

Hlavní tah na Jerevan je posetý dírami, hrboly a vyjetými kolejemi. Na některých úsecích jedeme sotva 20 km/h a v nižších otáčkách motorka začíná ztrácet výkon. Za městem Goris najíždíme na silnici dle mapy vyšší třídy, ale kvalitu má snad ještě horší jak nějaká polňačka. Motorku parkujeme u lanovky (5000 dram /os tedy 270 Kč/os), kterou se dostáváme přes údolí ve výšce až 320 m na protější kopec ke klášteru Tatev, což je jeden z největších taháků v Arménii a i navzdory faktu, že jezdí každých 15 minut, čekáme na svezení přes 3 hodiny, během kterých nám pořádně vyhládne, a tak si objednáváme něco na zub (17 €).

Klášter Tatev, Arménie Klášter Tatev, Arménie

Cena na jídelním lístku nás sice odrazuje, ale doufáme, že si aspoň trochu naplníme břicha. Na naše nemilé překvapení dostáváme porci, která by nenasytila ani dítě, což nás trošku rozlaďuje. Arménci nikde neumísťují cenovky. Suvenýry ve stánkách vystavují bez označení a cenu určuji podle vašeho vzhledu. Po prohlídce kláštera ujíždíme dešti několik desítek kilometrů k jezeru Spandarian, kde rozbalujeme stan mezi kravinci.

Arménie

Počasí: ráno 17°C jasno, přes den 35°C přeháňky

Trasa: Meghri – Kapan – Goris – Tatev - Tsghuk

Najeto: 209/10335/14818

Den 31  (29.8.2016):

Hvězdy nad jezerem Spandarian, Arménie

Ještě před svítáním nás budí myšky šramotící pod stanem. Od jezera jedeme podél arménsko-turecké hranice ke klášteru Khor Virap, ze kterého si prohlížíme nedosažitelnou horu Ararat, kterou Arméni stále považují za svoji, i když se nyní nachází na Tureckem zabraném území. Chceme se vyhnout Jerevanu, protože měst máme až až, ale moc se nám to nedaří. Obchvat je ve výstavbě a stejně nás to vede přes město. Jája musí několik příšerných úseků pěšky, protože bychom v těch dírách nechali celou motorku. Jakmile se vymotáme z města, stavíme na pumpě a já kupuju nanuka s názvem CCCP, který Jáje značně zvedá náladu.

Stoupáme k jezeru Sevan do 2000 m n. m., kde stojí za zastávku kláštery Sevanavank. Na večer si kupujeme v masně párky, hořčici a pečivo. Asi 30 km před Gyumri sjíždíme vedle silnice k přístřešku u řeky, ve které se koupeme, vaříme si párky a v klidu usínáme. 

Počasí: ráno 6°C jasno, přes den 34°C jasno

Trasa: Tsghuk – Ararat – Yerevan – Sevan - Geghasar

Najeto: 358/10693/14818

Den 32  (30.8.2016):

Gyumri nacházíme obchod hodný označení supermarketu, což využíváme na doplnění zásob. Valíme k hranicím s Gruzií, ale než je překročíme, dáváme si za pár korun šašlik.

Dobroty v Arménii

K přechodu vede strašná cesta, občas prostě chybí asfalt. Zastavujeme před závorou a celník mě posílá do protější budovy vyřídit papírování k motorce. Opět platím jejich slavný „custom service“ 12 €, dostávám různé papírky a s těmi teprve mohu u závory za celníkem. Gruzínci tu budují asi novou celní budovu a silnice tu úplně chybí. Asi 500 metrů jedeme po štěrku s velkou frakcí a dost se boříme.

Gruzie

Jáju prosím, ať to přejde pěšky, protože to je ve dvou nebezpečné. Těsně před závorou mají v asfaltu kráter, že bych z něj už nevyjel, tak to objíždím protisměrem. U závory na mě celníci gestikulují, ať se vrátím. Pochopil jsem, že musím projet tou dírou, protože musí mít na kameře záznam, že jsem tam opravdu projel. Vracím se tedy zpět a přejíždím přes tu díru. Samozřejmě škrtám výfukovými svody. Z mého pohledu asi chápou, že by bylo fajn tam kydnout pár koleček asfaltu nebo čehokoliv. Doufali jsme, že od hranice povede minimálně obyčejná asfaltka, ale zase tu chybí pravidelně třeba 50 m asfaltu, které je třeba jet kvůli dírám krokem (ani teréňáky tu nejedou o moc rychleji než my). Potkáváme pár motorkářů z Belgie, kde jeden z nich míří na Hondě NTV 650 až do Mongolska, kde plánuje motorku prodat a peníze věnovat na dobročinné účely.

Gruzie

Na jedné vesnické pumpě tankujeme dražší víceoktanový benzin. Zpočátku se zdá být všechno v pořádku, jenže po asi 50 km ztrácí motorka výkon a začíná se cukat.  Pocitově jede na tři válce. Padá rozhodnutí stočit to na Batumi a v případě nepojízdné motorky se lodí přeplavit do Oděsy na Ukrajinu. Zkoušíme dotankovat jiné palivo, což se projeví zlepšením po pár kilometrech. Kluci na předchozí pumpě zjevně prodávají pořádnou břečku. GPS nás na Batumi vede oklikou o 200 km delší, přitom v mapě je tato silnice značena jako 1. třída.

Gruzínské kvalitní cesty

Dáváme na mapu a jedeme na Khulo, kde nejdříve zdoláváme opravu silnice, přes kterou není možné jet ve dvou (velké kameny, díry a písek). Naštěstí Jájinku bere do auta milý gruzínský pár. Poprvé uznávám, že Gruzie a Arménie jsou nad síly Blackbirda a divím se, že jsme ho tu ještě nezničili. Přespáváme u řeky na dohled obce Zarzma a doufáme v pozitivnější zítřek.

Koupání v řece u Zarzma, Gruzie Kempování v Zarzma, Gruzie

Počasí: ráno 15°C jasno, přes den 33°C jasno

Trasa: Geghasar - Gyumri – Akhaltsikhe - Zarzma

Najeto: 236/10929/14818

Den 33  (31.8.2016):

Gruzie

Kdybychom věděli, co nás čeká, raději bychom jeli podle GPS oklikou o 200 km delší. Stoupáme do průsmyku, kde brzo končí asfalt a začíná regulérní offroad. Přestává sranda, Jája musí zase pěšky. Od řidiče okolo jedoucího auta se dozvídáme, že nejbližší kousek asfaltu můžeme očekávat až za 10 km. 

Po cca 15 km, kdy Jája poctivě šlape a já popojíždím krokem, naštěstí zastavuje starší pán, který nechápavě kroutí hlavou a nabídne se, že vezme Jáju pomalým tempem vždy mně na dohled až na začátek asfaltové silnice v Khulo. Cesta se klikatí až do výšky 2000 m n. m, některé úseky jsem nucen se brodit, objíždět spadlý most, přejíždět balvany a bláto.

Hlavní tah na Batumi,Gruzie

Bez vody, bez jídla a bez cizí pomoci bychom tenhle 60km úsek asi nezvládli. Po cca 6 hodinách jsme opět na asfaltu u města Khulo. Neskutečně děkujeme pánovi za svezení, loučíme se a hned tu zacházíme do hospůdky plné místních. Jája zkouší místní specialitu khačapuri a já si dávám zase mleté maso (kebab). Těsně před Batumi na nás poprvé za 30 uplynulých dní padají kapky osvěžujícího deště. Bez úspěchu hledáme kemp, a tak si stan rozkládáme nedaleko pláže a koupeme se na krátkou chvíli v Černém moři. Zanedlouho přichází policajt a oznámil nám, že tu nemůžeme zůstat. Nakonec se s ním domlouvám, že níže přímo na parkovišti už přespat můžeme. Počasí nevypadá vůbec dobře. Je zataženo a několikrát nás vyžene z pláže přeháňka.

Gruzínský vozový park je velmi zajímavý :)

Počasí: ráno 13°C polojasno, přes den 15-30°C zataženo/déšť

Trasa: Zarzma – Khulo - Batumi

Najeto: 138/11067/14818

Den 34  (1.9.2016):

Vydatně pršelo...

Původně jsme si chtěli Gruzii procestovat a vracet se přes Rusko, ale když se ráno probouzíme ve stanu po kotníky plném vody, nad miskou gruzínské polévky ostry a misce kebabu, v místní hospůdce, studujeme předpověď počasí a zvažujeme naše možnosti. Loď na Ukrajinu vyplouvá až za tři dny, pluje 3 dny a stojící cca 7200 Kč pro 2 lidi a motorku. Na Gruzii se valí průtrž mračen, která potrvá minimálně 5 dní. Jelikož do Ruska můžeme vstoupit až za týden a tu se z nás stali prakticky promočení bezdomovci, balíme si v tom lijáku věci a měníme plán trasy přes sever Turecka. Jejich silnice jsou prostě famózní a od hranic vede perfektní dvouproudovka. Cestou potkáváme lidi zápasící s masívními sesuvy pudy, uzavřenými silnicemi a popadaným kamením z hor. Dva úseky, kdy se přes silnici hrne proud vody cca 40 cm vysoký přinášející velké kameny, jsou celkem kritické. Za městem Giresun přespáváme u moře v kempu, kde nám milý personál nabízí chatku, ale to pro nás kvůli plánovanému brzkému odjezdu, nemá smysl.

Počasí: ráno 10°C déšť, přes den 13-18°C zataženo/déšť

Trasa: Batumi – Rize - Giresun

Najeto: 349/11416/14818

Den 35  (2.9.2016):

Druhý den se chceme dostat co nejblíže Istanbulu. Před Samsunem nás chytá přeháňka, nepromokům se proto ani dnes nevyhneme. Dnes pouze hltáme kilometry, diskutujeme o rozdílu severu a jihu Turecka, protože tu je vše čistější, uhlazenější a celkově evropštější. Nedaleko Hendeku, již za tmy, zastavujeme na dálničním odpočívadle a za budkou hlídačů, na pěkném travnatém plácku přespáváme. Kupuju tu tvrdý sýr, který Jája řeže ve stanu na menší kousky pomocí mé rybičky. Nejspíš nečeká, že je tak ostrá, když najednou klesám na samonafukovací karimatce až na zem a ona na mě hází omluvné pohledy.

Počasí: ráno 20°C polojasno, přes den 20-27°C polojasno/přeháňky

Trasa: Giresun – Samsun – Merzifon - Hendek

Najeto: 745/12161/14818

Den 36  (3.9.2016):

Za svítání pokračujeme na Istanbul s plánem dneska vyjet z Turecka. I dnes na nějakou dobu musíme obléknout nepromoky. Istanbul zdoláváme bez jediného zastavení fungl novým obchvatem. Na sjezdu dostáváme lístek s údaji k zaplacení mýta, ale na to nějak nedošlo. Na turecké hranici se cpeme dopředu, protože Turci se zase vrací do Evropy z prázdnin, takže je tu opět nabito. Dokonce nám pár lidí pomáhá s projetím okolo autobusu, když posouvají zábrany. Už víme, co nás čeká a vše jde dobře. Nikdo nás nekasíruje za projeté mýtné brány bez elektronického zařízení.

Po pár kilometrech v Bulharsku motorka opět přestává jet. Jdu na jisto po zlobivé hadičce a tentokrát už vyrábím svorku z drátu a fixuju ji pořádně. K večeru se dostáváme až za bulharskou Sofii, kde spíme v motorkářském kempu (5 €/2 os./noc) negativně snášejíc rapidní teplotní poklesy.

Počasí: ráno 15°C oblačno/déšť, přes den 33°C polojasno

Trasa: Hendek – Istanbul – Edirne - Sofie

Najeto: 756/12917/14818

Den 37  (4.9.2016):

Rozhodujeme se využít pár zbývajících volných dní k návštěvě Jáji rodičů na východě Slovenska do Medzilaborec. Nevíme, jestli zbývajících 1140 km zvládneme, ale už se těšíme na teplou sprchu, pračku a pár odpočinkových dní. V Srbsku si na pumpě dáváme čaj na zahřátí a sledujeme výběr tiskovin. Nic jiného než porňáče tu ovšem nenacházíme. Zajímavě se řeknou srbsky chlazené nápoje, jelikož chladicí box se pyšní nápisem „hladna piča“. Na hranicích se zadrháváme jen kvůli frontám, ale když to jde, kličkujeme dopředu. Maďarskem profrčíme a jsme na Slovensku! Tu již za tmy jedeme na Košice, Přešov a konečně přijíždíme do Mezdilaborec.  

Hltání posledních kilometrů

Počasí: ráno 10°C zataženo, přes den 31°C polojasno/déšť

Trasa: Sofie – Bělehrad – Budapešť – Košice - Medzilaborce

Najeto: 1219/14136/14818

Den 38-44  (5.-11.9.2016):

Odpočíváme u Jáji rodičů a nabíráme ztracené kilogramy slovenskými dobrotami… Je o nás i o motorku maximálně postaráno.

Den 45  (12.9.2016):

Transport domů. Bereme to přes Havaj, ale příliš dlouho se tam nezdržujeme. Nejzajímavější jsou na dnešku Vysoké Tatry, které se nám ukazují v plné kráse. Po 45 dnech parkujeme Blackbirda opět do domovské garáže! Nechápeme, jak to mohlo tak rychle uběhnout…

Počasí: ráno 15°C jasno, přes den 28°C polojasno

Trasa: Medzilaborce – Havaj – Brno - Křesetice

Najeto: 682/14818/14818

I na Havaj jsme se podívali...

Shrnutí:

Jistě nikoho nepřekvapí, že si většina lidí z našeho okolí klepala na čelo, když jsme je seznámili s naším plánem jet na motorce do Íránu. Samozřejmě nejchytřejší byli médii naočkovaní lidé, kteří ani netuší, že Írán a Irák jsou dvě dost odlišné země, ale pro takové bude Írán „osa zla“ napořád. My jsme si načetli mnoho cestopisů, byli jsme na několika přednáškách a psali jsme si s lidmi, kteří v Íránu strávili nějaký čas. Bylo až neuvěřitelné, že jsme se nikdy nesetkali s žádnou negativní zkušeností ohledně místních, což se potvrdilo na cestě i nám! Íránci jsou neuvěřitelně milí, pohostinní a nápomocní lidé. Někdy to bylo až otravné, jelikož si člověk moc neodpočine, když někde zastaví. Najednou obestoupí motorku 20 lidí a každý s vámi chce prohodit alespoň pár slov. Běžně jsme dostávali při zastavení u pumpy studenou vodu, ovoce, zeleninu, ale i pozvánky na nocleh.

Za 45 dní jsme ujeli 14818 km zejména přes Turecko, Írán, Arménii a Gruzii na úžasné Hondě CBR 1100XX Super Blackbird, která nás dovezla bez závažnějších problémů až domů s průměrnou spotřebou 7,48 l/100km (spáleno 1110,8 l paliva). Testovali jsme pneumatiky Dunlup Roadsmart III., které nejen, že tuto cestu v pohodě odjely, ale stále je na nich cca 3 mm vzorku! Dále jsme testovali motooblečení od firmy MBW (cestovní bunda + kevlarové jeany), které se nám také velmi osvědčilo jak v extrémních vedrech (43°C ve stínu), tak i v horách, kde se teplota blížila k bodu mrazu. Veškeré díly na motorku roky bereme od Dalfosu, kterého opět můžeme doporučit. Vezli jsme fototechniku Fujifilm (fotoaparát X-T10 s objektivem XF 18-55mm f2.8-4 pro Jáju a já jsem na svůj Fujifilm X-E2s měl k dispozici 2 objektivy -  XF 10-24mm f4 a XF 56mm f1.2. Záběry z motorky jsou točeny na GoPro 4 silver. Největší zásluhu na tom, že jsme přijeli zpět bez závad má náš servisák Ctibor, u kterého je motorka v péči od té doby, co ji mám.

Naše původní plány se nevyplnily. Spoustu jsme jich musely změnit nebo vypustit, buď kvůli časové tísni, našemu zdravotnímu stavu, únavě nebo počasí. Zážitky a přátelství, které v průběhu cesty vznikly, ale spojily tento každodenní chaos v nádherný jednotný příběh. Naučili jsme se mnoho o našich povahách, zjistili jsme, že spolu dokážeme fungovat 24 hodin denně a zároveň si lézt na nervy, že Jáje slzy z očí nejúčinněji vysuší nanuk, že dokážeme žít skromně, že nás tato zkušenost neodradí a hned po návratu začneme plánovat další dobrodružství…

Pevně s Jájou věříme, že jsme důkazem, že nic není nemožné a není vůbec důležité, na čem jedete, jakým stylem jedete a kam jedete. Důležité je nehledat důvody proč to nejde, ale naopak si hledat cestu, jak ten plán (sen) zrealizovat.

Na závěr bych chtěl poděkovat za podporu našim rodinám, známým, kamarádům ale i všem lidem, co nás sledovali na FB stránce Blackem světem nebo webu www.blackemsvetem.cz.

*tento cestopis by nevznikl bez podrobných poznámek z Jáji deníku, můj deník na tom není příliš dobře

Motorka:

Typ: Honda CBR 1100XX Super Blackbird

Rok výroby: 1997

Výkon: 115 kw

Maximální rychlost: 290 km/h

Najeto: 138 000 km

Rozpočet cesty:

Palivo: 24031 Kč

Papírování: 19213 Kč (2. pasy, víza Írán a Rusko, karnet, poplatek a pojištění Arménie, cestovní pojištění)

Ubytování: 2368 Kč

Jídlo, vstupy, suvenýry a ostatní: 15113 Kč

Záloha 32500 Kč za karnet nám byla navrácena až v únoru 2017 (slibovali vrácení do prosince 2016) po neustálých urgencích z naší strany!

Celkem: 60725 Kč (30362 Kč/os)

Video full version:

 

Líbil se článek? Sdílejte ho s přáteli

 

 

 

Vytvořeno na Eshop-rychle.czEshop-rychle.cz
Zpracování osobních údajů můžete ovlivnit úpravou svých preferencí ochrany soukromí.